Pro skály mám opravdovou slabost, fotodokumentace, která byla k dispozici, mne přímo nadchla, to bude nádhera. Po necelé půlhodince jízdy autem jsme vykročily po žluté značce, která nás vedla lesem mírně vzhůru. Všude byla spousta mokrého listí, ke kterému se po chvilce přidaly kluzké kameny a kořeny. Což o to, obě jsme měly dobré obutí, ale když stezka začala prudce stoupat, na několika úsecích jsem zvláště já měla velké obavy, abych neuklouzla. Odměnou nám byly ohromné skalní masivy s vyhlídkou na vrcholu jednoho z nich.
"Nyní už půjdeme z kopce,"' prohlásila Jana a opravdu se nemýlila. ALE!! Jestliže stoupání po klouzavé pěšině bylo náročné, sestup byl mnohem nebezpečnější. Přidržovala jsem se okolních keřů, občas mi musela podáním ruky pomáhat i Jana. Jen naše čtyřnohá kamarádka Dorinka byla naprosto v pohodě, pobíhala radostně před námi. Obavy z případné komplikace však zaháněly shlédnuté fotky z internetu, vidina nádherného skalního města se spoustou vyhlídek nás hnala dál. A najednou byl před námi. Ohromný skalní masiv vystupující až do korun stromů byl díky pološeru až trochu strašidelný. Ale na druhou stranu nádherný.
Tak jsme vykročily plné očekávání, já s foťákem v pohotovosti nevěděla, co vyfotit dříve. Snad jen díky tomu nadšení jsem ani dost dobře nevnímala, že musím zdolávat spoustu kluzkých schodů nahoru i dolu, opírat se o slizské skály a dávat pozor na kořeny... A najednou, asi po čtvrt hodině rádoby chůze stál v cestě mezi dvěma skalními stěnami asi sedmdesát cm vysoký schod! Koukám, že jinudy to nejde. Je mi jasné že TO NEDÁM! Dorka vyskočila, Janu jsem pomohla vystrkat, ale jestli mne vytáhne ona, o tom pochybuji. V tom, jako by zázrakem, přichazejí dva mladí manželé s holčičkou. Pán se ochotně nabídl. že mi pomůže, vylezl nahoru a seniorku, která se trochu mlátí o postranní skalní stěny chlapskou silou vytáhl. A od té doby, lidičky, nás ten můj anděl strážný neopustil.
To jsme ovšem netušily, co nás čeká. Hodinu a půl jsme překonávaly nekonečné množství šíleně kluzkých schodů, protahovaly se průrvami, mnohdy skoro ve tmě. Jana s Dorinkou statečně samy, já každý vysoký schod, nahoru či dolů, za pomoci ochotného neúnavného mladíka. Občas jsem si musela doslova sednout na zadek, to když jsem nedosáhla nohama na další schod. Na nějaké focení jsem neměla ani pomyšlení, na skály jsem se vůbec nedívala, jen se soustředila na to, abych nikde neuklouzla a nepřizabila se. Snad díky adrenalinu jsem se kupodivu necítila unavená, ale myšlenka, že bychom v této situaci byly s Janou samy, byla děsivá. Určitě bychom šly daleko pomaleji, kdyby mi nepomáhal ten můj anděl strážný. Bylo okolo črvrté hodiny a značně se sešeřilo, představa, že nevyjdeme ze skal jestě za světla, se mi honila hlavou jako černá můra.
Hurá, konečně mezi stromy vidíme střechu první chalupy a můžeme se s našími průvodci rozloučit. "Anděl strážný" odmítl jakékoliv díky, dokonce pochválil moji vytrvalost a popřál nám šťastnou jízdu domů. My s Janou a Dorinkou po krátké pauze na nutné občerstvení jsme s úlevou nasedly do auta a po necelé půlhodince jsme s radostí uvítaly světla Liberce.
Již při celé té naší výpravě, a zvláště pak večer doma v bezpečí, se mi hlavou honily myšlenky, jak jsem byla vůči sobě nezodpovědná. Dala jsem lehkomyslně na něčí doporučení, Jana mi věřila a nebýt toho úžasného mladého muže, kdo ví, jak by naše cesta skončila. Jana je mladá, beze mne by celou trasu zvládla. Ale i když mne opakovaně chválila, vím, že v duchu měla také o mne velkou starost. Nyní, když tyto řádky píšu mám opravdovou radost, že jsem ve svých 78 mi letech tuto náročnou cestu zvládla bez jaké koliv újmy na zdraví, že mne vůbec nic nebolí a že vím, že již nikdy takový nerozumný výlet do neznáma nepodniknu.
Zdraví vás velice hazardérka Bertice.
Besedické skály je skalní oblast v CHKO Český ráj, rozkládající se na jižním a západním úbočí vrchu Sokol (562 m n. m.) nad údolím Jizery, nedaleko vsi Besedice. Skládá se z trojic skalních měst – Besedického, Kalicha a Chléviště.... Zdroj Seznam.cz
