Slavil jsem okázale padesátku. Plný síly a touhy. Co mě tehdy problesklo hlavou? „Větší část života máš za sebou“. Nestěžuji si. Mám na co vzpomínat a bylo toho hodně. Jak tu dlouho budu? Stačí mi třicet let. Dožít se osmdesáti? Je to pěkné číslo.
V únoru mám 69 let. Co s tím udělám? Třeba ještě dokončím doktorské studium. Už mě sužují nemoci, ale kvalitního života se odmítám vzdát. Nechce si mi někdy cvičit, chodit túry a běhat za míčem, ale musím. Svaly mi nesmí ztuhnout. Nechci vozík, čtyři stěny a WC. Nakonec mi jako mé matce zbydou procházky. Hlavně si musím na stůl napsat, že si ráno a večer mám brát léky.
Dnes a dále chci pořád vidět les, květy, lidi a zvířata. Vezmu si naslouchadla a pustím si hudbu. Pohyb mě může bolet, přesto vstanu a půjdu. Nesmím být líný, pohodlný a poddat se. Zatím jsem spokojen, ale bude hůř. Budu bojovat a rvát se jako za mlada. Odpočívám prací a ve škole mi děti kradou roky.
Své poslední roky nestrávím čekáním na jídlo, televizi, stěžováním na doktory a lkaním nad zkažeností dnešní mládeže nebo, jak my důchodci třeme bídu. Své roky si počítám já a je pouze na mě, co s nimi udělám!!!! Chci, aby měly smysl, hezky si je prožil, a ještě si užil.