S jedním takovým příběhem jsme se zcela náhodou setkali na ostrově Efate v ostrovním státě Vanuatu během naší cesty Tichomořím v říjnu 2018.
Vanuatu je malý stát v Oceánii (12 200 km2), který se nachází přibližně 2 350 km východně od Austrálie, 500 km severovýchodně od Nové Kaledonie, západně od Fidži a jižně od Šalomounových ostrovů. 97% obyvatel Vanuatu tvoří černí Melanésané. Největšími ostrovy jsou Espiritu Santo a Malakula. My jsme se však zaměřili na ostrov Efate, kde se nachází i hlavní město celého souostroví s názvem Port Vila. V březnu 2015 jsme v televizi viděli škody, které tam napáchal cyklón Pam. Většina budov byla zničena a mnoho obyvatel zemřelo pod jejich troskami. V době našeho pobytu již po této přírodní katastrofě nezůstaly žádné stopy.
Tyto ostrovy dříve nesly název Nové Hebridy a jednalo se o kondominium společně spravované Velkou Británií a Francií. Tato neobvyklá forma koloniální správy v minulosti poznamenala i současný život obyvatel Vanuatu. V 60 % škol se vyučuje anglicky, zatímco v ostatních školách je vyučovacím jazykem francouzština. K jazykovému chaosu přispívá i skutečnost, že ostrované mluví mnoha vzájemně nesrozumitelnými jazyky, které se liší nejen mezi jednotlivými ostrovy, ale i v rámci jednoho ostrova (Vanuatu je zemí s největším počtem jazyků na světě ve vztahu k počtu obyvatel - 314 000 lidí zde mluví přibližně 120 jazyky). Při objíždění ostrova Efate jsme se dozvěděli, že zhruba každé tři vesnice se mění jazyk. Pokud je v jedné z nich francouzská škola a ve druhé se vyučuje anglicky, vesničané by se nedomluvili. Používám podmiňovací způsob, protože jejich vynalézaví předkové přišli na to, jak se navzdory tomuto babylonu domluvit. Říká se mu bislama. Více než 95 % slov v jazyce bislama je anglického původu, zatímco zbytek tvoří několik desítek slov z francouzštiny a rovněž slova převzatá z různých jazyků Vanuatu týkající se většinou flóry a fauny. Tento jazyk obsahuje i zábavná slova. „Archeolog“ se řekne „ol man we i stap stadi ol long el stadi ol long ol ston bifo“, což doslova znamená „člověk, který studuje všechny staré kameny“, helikoptéra zase „mixmaster blong Jesus Christ“ čili přeneseně „mixér, který stoupá k nebi“ a naše slovo „piano“ se opisuje jako „wan bigfala blak bokis hemi gat waet tut mo hemi gat blak tut, sipos yu kilim smol, hemi singaot gud“ neboli „velký chlapík s černou krabicí s bílými a černými zuby, do kterého když uhodíš, tak pěkně zpívá“.
Název bislama pochází z francouzského slova "bêche de mer" neboli mořská okurka, které zase vzniklo z portugalského názvu "bicho do mar". Mořské okurky jsou velmi pomalu se pohybující živočichové, kteří jsou pro člověka naprosto neškodní. Mají však určité obranné mechanismy, včetně toxinů, které je chrání před predátory a neumožňují jejich konzumaci v syrovém stavu. V Japonsku jsou nejen oblíbenou pochoutkou, ale i námětem v tradiční poezii. Na Vanuatu se dříve sbíraly a sušily.
Rezervovali jsme si ubytování v bungalowu u novozélandského páru. Karen a Rick si na Efate pořídili domek a přilehlý bungalow pronajímají turistům. Přiletěli jsme s papuánskou leteckou společností Air Niugini, jejíž letadlo havarovalo v tropické bouři při přistání na jednom z mikronéských ostrovů dva dny před naším příletem ze Šalamounových ostrovů na Vanuatu. Karen nás přes Whatsapp uklidňovala, že na Efate bude při příletu krásné počasí. Později se ale přiznala, že když psala tuto zprávu, lilo jako z konve. Počasí v tropech se však rychle mění, takže jsme přistáli v klidu. Závěrečný úsek jízdy autem z letiště do bungalowu vede cestou vysypanou sněhobílým pískem z korálu. Přátelsky nás vítá třínohý pes našich hostitelů. Hned první večer jsme se vyděsili, když se s námi po dobu několika vteřin začala houpat podlaha. Za chvíli se ve tmě objevilo světlo baterky a Karen se nás s úsměvem snažila uklidnit, že je to na Vanuatu běžný jev – zemětřesení. Podle Richterovy stupnice mělo sílu 5,1 stupně. Celou noc jsme nespali strachem, že přijde tsunami, přestože nás Karen ujistila, že nehrozí žádné nebezpečí. Bungalow je umístěn na břehu moře a každou noc během přílivu slyšíme burácející Tichý oceán. Probouzíme se do již klidného rána. Je totiž odliv a užíváme si nádherný výhled na nekonečnou vodní hladinu. U břehu si naši hostitelé vybudovali přírodní bazének s mořskou vodou, říkají mu „rock pool“.
Po snídani se vydáváme na objetí ostrova. Máme to nejlevnější auto. Hned za druhou zatáčkou se zvedá strmý kopec. V jeho polovině došly autíčku síly, zakuckalo se a konec. Nezbylo než se otočit, vrátit se pod kopec a hodně se rozjet. Napodruhé se to povedlo! Jediná silnice vede kolem ostrova. Míjíme vesničky. V jedné z nich nás staví svátečně oblečený Vanuaťan. Svědkové Jehovovi jsou všude. Bereme si jejich letáky psané v jazyce bislama. O kousek dále je krásný výhled na vedlejší ostrůvek. Jsou zde dva domorodci. S jedním se bavíme anglicky a s druhým francouzsky. Spolu se domlouvají v bislama, protože každý z nich je z jiného ostrova. U každé vesnice jsou nádherné pláže. Na některých vybírají vesničané vstupné. Většina z nich září bílým korálovým pískem, jsou zde ale i černé pláže s pískem sopečného původu. Vnitrozemí je nepřístupné, občas se ale dá zajet po neasfaltované cestě kousek od pobřeží. Na jednom místě je odbočka do luxusního rezortu, jinde do tradiční vesnice s hroby předků přímo před domy. Na jedné z bělostných pláží manžel ztratil klíč od auta. Přicházejí dvě sympatické vanuatské dívky a pomáhají nám ho hledat. Bílý písek vypadá jako sníh, jsou v něm vidět naše stopy, takže nebylo obtížné klíč najít.
Během našeho pobytu objedeme ostrov Efate ještě několikrát. V hlavním městě nahlédneme na místní trh s ovocem a zeleninou a přes záliv s tyrkysově zbarvenou vodou pozorujeme drahé luxusní rezorty. Lidé v nich se o životě na ostrově moc nedoví. Se zájmem a trochou hrůzy čteme pokyny pro evakuaci v případě tsunami. Tak přece k němu může dojít! Udělali jsme si i pěší výlet k vodopádu. Čínský podnikatel na vstupu do rezervace postavil dřevěnou budku a vybírá peníze. Kráčíme po úzké cestě lemované tropickou vegetací. Když jsme se podle šipek blížili k vodopádu, narazili jsme na říčku. Bez můstku. Nechtělo se nám brodit a vrátili jsme se. Číňan nám vrátil vstupné.
Restaurace jsou na Vanuatu poměrně drahé, takže jsme se většinou stravovali v malém obchodním centru v Port Vila. Byla tam sympatická pizzerie s francouzským majitelem, se kterým jsme se brzy spřátelili.
Poslední den na Vanuatu jsme si na rozloučenou zašli na oběd do skromné, zato místními oblíbené restaurace na pobřeží. Poté se jdeme projít do sousední, poměrně velké vesnice. Domky jsou úhledné, ale jednoduché. Jeden se však výrazně liší. Je na místní poměry obrovský, má patro a balkon a všude kolem něj se na natažených šňůrách suší pestrobarevné prádlo. Je postaven nedaleko od břehu moře, od kterého ho dělí několik stromů. Přemýšlíme, zda to jsou mangovníky. Z domu vyjde dobře vypadající a hladce oholený bílý muž. Manžel ho osloví: „Good afternoon. Nevíte, co je tohle za stromy?“ Muž čistou angličtinou s výrazným americkým přízvukem odpovídá na naši otázku a hned pokračuje v hovoru. Ačkoliv na to nevypadá, je mu 58 let. Před mnoha lety žil v USA. „Vydělával jsem 150 000 dolarů“. Manžel se domníval, že to bylo za rok, a tak odvětil: „Na Ameriku to zase není tolik.“ „Za týden!“ Tak to už by stálo za to. Měl firmu na odtah aut a pracoval sedm dní v týdnu, sedmnáct hodin denně. Skoro nespal. Pak si řekl, že toho má dost, a odletěl na dovolenou do Austrálie. Seznámil se tam s modelkou, kterou si později vzal. A honba za penězi začala znovu, tentokrát v Austrálii. Za nějakou dobu si opět řekl „a dost!“ Odletěli na dovolenou na Vanuatu. Před odletem zpět do Austrálie si šli koupit suvenýry na trh v Port Vila. Bývalá modelka náhodou nakoukla do krabice na boty ležící na prázdném pultu … bylo v ní odložené novorozené dítě. Černé jako téměř všichni obyvatelé Vanuatu. Probudil se v ní mateřský pud. Dítě adoptujeme. To ale nevěděli o místním zákonu, který stanovuje, že po adopci musí rodiče zůstat na Vanuatu minimálně pět let. „Tak jsme tady zůstali. Náš synek je tady zvyklý a nemáme sílu ho odvézt do Ameriky. Nechal jsem si postavit tento dům, jsem jediný, kdo má teplou vodu a pračku, tak peru celé vesnici. Zadarmo.“ Američan mluvil s trochou nostalgie. „A kde máš ženu?“ „V Austrálii u soudu. Když tam byla loni na návštěvě u rodičů, vybuchl na ni bojler. Horká voda jí zohyzdila obličej. Všechny peníze, co nám zbyly, jsme použili na právníky, aby nám pomohli získat tučnou kompenzaci od výrobce toho bojleru. Snad to dobře dopadne, jinak jsme na mizině a budu muset prodat tento dům.“ Popřáli jsme mu hodně štěstí a odcházíme otřeseni takovým osudem!
Večer před odletem na Fidži nás Rick a Karen pozvali domů na společnou večeři. Dostala jsem za úkol připravit čerstvě ulovenou rybu, což jsem bez problému zvládla, protože i doma často jíme ryby. Třínohý pes hladově koukal na každé sousto. Naše hostitele jsme pozvali do naší krásné země, ale všechno překazil covid. Karen a Rick přišli o zdroj příjmů a museli prodat dům s bungalowem i jachtu. Vrátili se na Nový Zéland, kde si pořídili obytné auto. Z cesty po své vlasti nám poslali spoustu fotek. Do Prahy už asi nepřijedou. Rádi na ně ale vzpomínáme, stejně jako na Vanuatu.
