No jó, nezabije mě to a navíc mám Ljubču docela rád. Vyrůstali jsme spolu, její rodiče, strejda Fanda a teta Eliška byli moc hodní, prázdniny jsme trávívali u nich na chatě, s Ljubou jsme si pak navzájem svědčili na všech svatbách, prostě tu holku zase rád uvidím. Teď jsme v tom měli delší pauzu, protože ona se odstěhovala za dcerou do nějaký, jak sama říká, zarubaný prdele v Beskydech. Teď tam přesluhuje důchod jako řídící učitelka a já si v duchu říkám „potěšpánbůh místní haranty, když už jim do života nasadil tuhle tygřici“. Ljubina je totiž fakt po čertech ostrá ženská, už v našich dětských hrách se vždycky drala na šéfovskou pozici, oba své manžely velmi rázně vypudila z rodinného soužití, mezi známými a kamarády jí nikdo neřekne jinak než „ta naše Tornádo Lú“.
Teď stojí ve dveřích mého kutlochu a huláká: „Okamžitě kafe, dědku, pět a půl hodiny v autobusu, jsme velmi znavené roztomilé postarší dámy. Vezu si k němu štrůdl.“ Přezouvají se do papučí, které vylovily z cestovních vaků, a Tornádo zahajuje výslech: „Hele, proč nemáš před bytem rohožku, taháš si sem sajrajt. Hele, proč si nepořídíš nějakej botníček, sem by se krásně vešel. Hele, proč si sem nedáš silnější žárovku, je tu prd vidět. Hele…“
Prchám vařit relaxačního turečka pro znavené roztomilé postarší dámy, ale Tornádu neunikám: „Hele, proč vaříš vodu na kafe v hrnku, když támhle stojí elektrická konvice?“ To jí mám vykládat, že se mi minulej tejden nechtělo umejt kastrol po guláši, takže jsem si v konvici experimentálně vařil vajíčka, ona mi tam popukala a já ještě nenašel chuť to vyčistit? Naštěstí se ale už zabývá jinými mými nedostatky: proč jako mám kafe v piksle od čaje a v piksle od kafe drobáky (jsou na mariáš), proč mám ve stejným regálku malý i velký lžíce, proč nežehlím utěrky, jaktože mám pořád na zdi fotku Magdy, když mě tak zrádně opustila, proč mám mezi hrníčky ten šroubovák, proč, proč, jaktože – ta naše roztomilá postarší Tornádo Lú je možná poněkud znavená z autobusu, ale formu má jako toreador, co se právě chystá zapíchnout býka.
V lebce mi zní poplašná siréna: „Týývole, tři dny, týývole, dvaasedmdesát hodin! Týývole, dva roky jsi nemyl okna, tři roky jsi nepral záclony, týývole, v pokoji máš furt ten propálenej koberec, v koupelně blbě funguje čudlík na přepínání sprchy, týývole, v šatníku ti visí totálně netříděná směs oblečení, v prádelníku sdílejí podvlíkačky, fusekle, šály, rukavice i kapesníky jedno šuple, týývole, co bude, až zaznamená ten binec na tvým psacím stole!“ Tuhnu hrůzou.
Najednou si vzpomínám, jak nám pan profesor Havlíček kdysi na gymplu vykládal o antických punských válkách. Konkrétně na to, že když Římané vtrhli do Syrakus, chudák starej moudrej Archimédés sotva ve svým bytě stačil pípnout „noli tangere circulos meos“ neboli „neruš mi mé kruhy,“ než ho pitomej rozdivočelej legionář zmasakroval. Připadám si tak trochu podobně. Já sice nejsem moudrej a slavnej matematik a filozof, ale starej chlap ano. Nežiju sice v Syrakusách, ale tady ve Vršovicích je taky pěkně. Pohroma na mě nepřilétla ze sedmi římských pahorků, nýbrž z kopců Beskyd a nepřinesl mi ji pitomej legionář v aktivní službě, ale chytrá řídící učitelka přesluhující důchod. Navíc Ljubka i ten legionář byli oba stejně rozlícení a vůbec nehodlali respektovat, jak to máme Archimédés a já doma zařízený. Příznačné je taky to, že když opustili místo činu, zůstal tam po nich pořádně zmasakrovanej člověk. Archimédés fyzicky, já psychicky.
Roztomilá postarší Beskydská legie opouští Vršovice, strká papučky do cestovních vaků, vrací se do své zarubané prdele v horách. Ljubka mě ve dveřích hladí po tváři: „Tak díky, dědku, bylo to fajn. Neboj, já zase přijedu, ale na dýl, spoustu věcí jsme ani nestihli probrat,viď. Jo a proč si u těchhle dveří nenamažeš panty, neslyšíš jak protivně vržou?“