Toxická pozitivita. S těmi, kteří jsou moc hodní, se žije těžce

Paní Jitko. Mám kamaráda který říká :"když je ti zle, hlavně si nestežuj - nikdo tě nepolituje, ale spoustě lidí uděláš radost". Asi na tom něco bude.. Ale možná i naopak, ani si moc nevyskakuj, nebo jak to říct, věčně ti dobře nebude, teprv pak tu radost uděláš. S toho plyne, že mlčeti zlato, mluviti stříbro, nebo jak se to říká...

Mě když se někdo zeptá, jak se mám, tak s úsměvem odpovídám, "Dobře, špatně už jsem se měla :-)".

Asi by vše mělo být v rovnováze, jak tu někteří píší. Mám kamaráda, který je zase dost negativní. Když zavolá, už předem vím, co zase bude. Mizerné zdraví, všechno ho bolí, všichni mu ubližují, jen on to se všemi myslí dobře; všechno je drahé (má dva domy a tři auta), politici jsou k ničemu... to se taky nedá pořád poslouchat. Ale nedovedu posoudit, jestli je to lepší nebo horší, než si povídat s tím pozitivistou. Žádného neznám.

Jsem od přírody pozitivní, a žije se mi s tím moc dobře. Vadí mi lidé, kteří si neustále na něco stěžují. S humorem jde všechno líp.

Článek vítám, souhlasím s ním. Jen mi vadí chyba v poslední větě prvního odstavce.

Já jsem se dal na angličtinu, a tam je to normální. Na otázku "jak se máš?" se odpovídá " I am Fine" fajn i kdyby byl našinec na "smrtelné posteli". Ale to holt takový úzus.

Ono ani nejde být pozitivní, když denno denně Rusák vyhrožuje jaderným útokem.

Musíš myslet pozitivně, hlásala známá, která se přestěhovala zpět z Austrálie do Brna. Už nevím, o co šlo. Já jsem realista, tudíž tzv. informovaný optimista. Za nedlouho se léčila s psyché. Paní Hoffmanová píše na různá témata. Těžko věřit, že je odborníkem na mezilidské vztahy, na módu, na duševní stavy lidí. Já mám spíš dojem, že je potřeba všechno pojmenovat. Např. ten pojem "toxická pozitivita". Prodavačka v obchodě dala svému synovi starému 16 let pusu a řekla mu: Mám tě ráda! Jak v americké telenovele. Dnes jsem se probudila - už to je pozitivum, venku svítí slunce a můj výhled z okna je na zasněžené pohoří - pozitivum. U počítače sedím a z okna hledím proč? Protože jsem si před 2 měsíci na obecní komunikaci, kde bylo kluzko, zlomila nohu - negativum. No ale co, musím to nějak přežít. Jsem toxická? Jsem jinak zdravá, netrpím hladem, je mi teplo, ale z války v Rusku se neraduji a ze zemětřesení v Turecku také ne. Ale jsem ráda, že tam nejsem. Nejsem ani stařenka, kterou vzal po hlavě její vnuk, nejsem postižná starší žena, která odeslala cizí milion nějakému vojákovi do tichomoří. Takové lidi, o kterých paní Hoffmanová píše, neznám. Toxické pozitivisty. Jen co začnu chodit ven, začnu je hledat, jestli je poznám.

Myslím, že se ze všeho dělá zbytečná věda, ať si každý dělá co chce, stačí se naučit nahlas a včas říct "jdi už do p...." zaručeně účinkuje jak proti věčným optimistům, tak i pesimistům...někdy to i vyselektuje ty, kteří nám rozumí a ty, kteří si na to jen hrají...

:-) Toxická pozitivita je povětšině cíleně drzé vymezování svého prostoru a odlehčování svědomí či odpovědnosti; záměr je zjevný, když působí jako jed... včetně politického progresivismu protestantského ražení :-) Téma snad vyloupla sama doba jako aktualitu... :-)