Fejeton lavičkový

Laviček není nikdy dost. Jen musí být dobře připevněné, any nezměnily majitele. U nás je jich málo, připomenu na obci. Moc hezké :-)

Jendo, hezké lavičkové povídání. Škoda, že u vás lavičky vozí do skladu? Proč? U nás na sídliští je laviček hodně a i přibývají. Já si ráda sednu na lavičce sama, když jdu na procházku, zvláště teď, jak už svítilo sluníčko. Píšeš, že nemáš s kým sedět na lavičce, vždyť máš Britney. Určitě by se jí to líbilo, když oba nemůžete moc chodit. Jen tak sedět a pozorovat cokoli, bylo by to fajn, ne?

Vážení, děkuji vám za komentáře. Pane Dostále, Lavičku v jasmínu jsem si kvůli vaší poznámce dvě hodiny prozpěvoval. Až jsem si ji pustil v podání Yvetty Simonové na Karaoke.

:-) Jo, každý to má nějak a před boží velikostí to může být o jednom - Jako školní špunt jsem bavil přeslechy, "kéžlavička" patřila k nim, a to podle Zikánova a Ducháčova cajdáku "Lavička v jasmínu" (kéž lavičko, kéž bys promluvila,/ vždyť ty vlastně dávno patříš k nám./ Ruka má tě kdysi poranila,/ když jsem vyryl srdce a v něm monogram./ Tys nás tenkrát spolu seznámila,/ polibky jsi kryla jasmínem,/ o štěstí jsem v objetí tu snila...) Ještě jsem nedospěl a svými přeslechy jsem na Žlutém kopci v Brně na lavičkách ve špitálním parku nechtěně bavil onkologické pacienty při spontánních besedách, hlavně ale za mého nejistého naslouchání; při návratech s všelijakými recidivami zůstali mi zemřelí už besedníci stálou připomínkou oněch laviček, stačilo přivřít oči a mohl jsem kreslit do skicáku i s povahami... :-) Lavička jako pro všechny věky "Odpočívej v pokoji" :-)

Taky si občas na nějakou lavičku sednu, většinou je to v přírodě. Ve městě jsou obsazené tmavšími spoluobčany. Jendo, spisovatele nezapřeš, hezky napsané.

Vzpomínám si na jednu tetu, která chodila den co den pravidelně na setkání s kamarádkami. A když jsem se jí zeptala,kam tak mi řekla :,,Přeci na lavičky,kam jinam."

Prima lavičkové počtení s příjemně pozitivním zakončením.

Mě to lavičkové posezení zatím nepostihlo. Ale přiznávám, že ráda posedím v létě venku, ale v nějaké zahrádce u kavárny s kávičkou nebo dvojkou vínka. Samozřejmě s nějakým dobrým parťákem.

Na lavičkàch ráda sedávám někde uprostřed parku, na hezkém náměstí nebo na nádvoří historického objektu a snažím se okolí dostat do paměti. Při tom nejraději mlčím, když si ale někdo přisedne, ráda si popovídám..

Bella chiacchierata. Díky