Posunovač Lojzek Kučera se narodil ve špatném století. Měl rád koně a také je vlastnil. Na železnici pracoval jen tak mimochodem. Jeho místo bylo na poli a v lese. Spával v brázdě a vyžíval se na selském voze. Do práce chodil odpočívat. Byl to takový Jan Cimbura.
Je prokázáno, že v obci Putim nestála nikdy žádná četnická stanice a nesloužil zde žádný četnický strážmistr Flanderka. To byla jen fikce a postavu strážmistra, četníků i četnickou stanici si do svého Švejka Jaroslav Hašek vymyslel. Zato sedlák Jan Cimbura v Putimi skutečně žil a je pochován na místním hřbitově. V minulém životě to byl určitě Lojzek.
Zemědělec Lojzek byl hospodáříčkem na svém pracovišti. Měl přehled o vysypaném vápně mezi kolejemi a věděl o každé hromádce cementu v celém prostoru rozsáhlého nádraží. Obilí si často přisypával sám. To stačilo, aby jenom trochu natvrdo "došel“ vagon s obilím.
Lojzek býval permanentně unaven. Dokázal usnout ve stoje, opřen o vagon. Jakmile vagon popojel, upadl Lojzek často hubou do štěrku. Někdy přicházel do dopravní kanceláře zabělen od vápna, jako pekařský učeň. Nějakými předpisy se nezatěžoval. Byl jako neřízená střela.
Každý železničář ví, že s vlakem nebo posunovým dílem nesmí nikdy couvat bez nějakého souhlasu. Ne tak Lojzek. V zimě se výpravčímu Bernátovi vrátil s celým posunovým dílem do stanice bez jakékoliv domluvy. Dispoziční výpravčí se naštval a odehrál se následující dialog:
"Proč ses proboha vracel? Já jsem se už chystal na reléovém pultě otočit výhybky a ty najednou jedeš zpět! To bylo o hubu. Kdo ti dal souhlas, ty blbče!“
"Víš, jak jsem se držel za to madlo, vítr mi odnesl ušanku. Nechtělo se mi pro ni vracet pěšky, tak jsem si pro ni zacouval!“ Jak prosté. Se žebřiňákem to přece není problém.
Nikdo asi nikdy neuvidí tolik zmuchlaných bankovek, jakých měl Lojzek Kučera plné kapsy. Pracoval s koňmi v lese, obdělával lidem záhumenky, vozil lidem "formanku“. Výpravčí Bernát jej měl rád a psával mu na psacím stroji četná odvolání. Zemědělec se pořád s někým dohadoval o pozemky a jako správný agrárník neustále řešil problémy se sousedy.
Přišla však bída na kozáky. Zemědělec prodal jednoho koně a se ztrátou koupil jiného. Práce v lese ubylo, utekla mu žena a náčelník stanice ho trestal každý měsíc kompletní ztrátou prémií. Na vině bylo nenošení přilby!
Bylo nařízeno nosit na place oranžovou přilbu a všichni posunovači tak bez výhrady činili. Akorát Cimbura Lojzek ji odmítal. Bolí prý ho od ní palice. Náčelní stanice byl pragmatik. Dal vzbouřenci ultimátum. Může si prý vybrat. Buďto bude na hlavě přilba a budou prémie, nebo naopak! Takový vzdor lze spatřit snad už jen v Jiráskově Lucerně.
"Churota panská, ze mhy upletená,“ mumlá sedlák slovy sekerníka Brahy právě z Lucerny. Jako mlynář Libor z téže hry, Lojzek půl roku odolává. Najednou je bez peněz.
"Poradím ti, jak přijdeš k penězům. Nasaď si přilbu, ty vole!“rozřešil celou záležitost kamarád Bernát. Stalo se. Lojzek vykuchal z přilby vnitřnosti a nosil ji jen jako skořápku na "zmijovce“ s koulí. Zasažen nepřízní osudu, zřekl se pozice rebelanta. Rozmnožil tak komunitu "klouzků“, jak pojmenoval oranžové hlavy posunovačů trefně jeden za strojvedoucích.
Lojzek měl ještě jednu vlastnost. Jakmile chytal na place, položil zarážky na všechny koleje, kam se odrážely vozy. Když posun skončil, zarážky s kolejí sundal. Jenže několikrát na koleji zarážku zapomněl a vedoucí posunu musel pak zkontrolovat celý prostor. V Lojzkově směně nachodil vedoucí posunu po place nejvíce kilometrů. Bylo proto nepsaným zákonem, že jakmile byl venku Lojzek, nemohl žádný výpravčí i v nouzi nejvyšší prohnat žádný vlak po posunových kolejích! V jiných směnách proháněli výpravčí ve stavu nouze po posunových kolejích i rychlíky. V Lojzkově směně by byl rychlík snadno opatřen zapomenutou zarážkou a na nejbližší výhybce by vykolejil!
Jakmile chytal vozy Lojzek, ozývaly se také z prostoru nádraží silné rány. Jedoucí odražené vozy na sebe narážely se značnou intenzitou. Lojzek si s odráženými vozy velké starosti nedělal. Lojzkovu práci vyprovázelo hromobití.
Na jedné noční se náhle při průjezdu nákladního vlaku po čtvrté koleji začaly ozývat ohlušující detonace. Přímo vpravo vedle koleje stála celá řada ocelových stožárů staničního osvětlení. Vždy pravidelně po každé druhé ráně se jeden stožár otřepal a zhasnul. To otevřené dveře véesáku, otevřeného nákladního vagonu, likvidovaly jeden stožár za druhým. Dveře se vždy po první ráně zavřely a znovu otevřené, zlikvidovaly další stožár. Nežli se vlak podařilo zastavit, poničil zdivočelý vůz pět stožárů!
Rozlícený náčelník stanice se v hněvu obrátil na službu konajícího venkovního výpravčího s výčitkou, proč vlak nezastavil dříve. Ten se ale bránil. Pravil:
"Soudruhu náčelníku, ty rány z venku mi připadaly normální. Na place přece chytal Lojzek!“
