Ale ze zkušenosti vlastní i mých vrstevníků mám stále silnější pocit, že o nás nic moc nevědí. Všechno se nedá změřit a vložit do tabulek.
Stalo se módou každou novou generaci onálepkovat (X, Y, Z), prozkoumat a popsat, čím se liší od generace předcházející. Přitom nás, starší lidi, hází do jednoho pytle. Moje maminka se narodila v roce 1934. Svoje dětství prožila za první republiky, do školy chodila ve II. světové válce. Já jsem se narodila v padesátých letech během utužování komunistického režimu a do školy jsem chodila v době okupace vojsky Sovětské armády a normalizace socialistického režimu. Přesto nás obě řadí mezi seniorky, jako kdybychom byly stejné. Podle WHO tomu tak není. 60 – 74 let je ranné stáří a 75 – 89 je vlastní stáří. Každá z těchto skupin má jiné potřeby, jiné limity a jiné priority. Jedno ale společné máme. Obě jsme ze svého platu přispívaly prostřednictvím daní na penzi svých rodičů. Obě jsme přitom vychovaly dvě děti, aby i ony jednou přispívaly na penzi nám. A nebyla to doba blahobytu ani před válkou, ani po válce, ani v období okupace, ani v letech 80tých, kdy se narodily moje děti, ba ani v bouřlivých Devadesátkách, ve kterých jsem nepřekvapivě nezbohatla.
Přesto to oběma našim generacím připadalo takhle v pořádku. Děti se přece o své rodiče „na vejminku“ staraly vždycky. Jen to byla podpora přímá ( a v mnoha zemích světa je tomu tak dodnes). Až pak začal peníze prostřednictvím daní vybírat a přerozdělovat stát a začalo se tomu říkat starobní důchod. Ten pytlík, do kterého nás starší 60. let naházeli, se začíná neúměrně zvětšovat a také přibývá těch, kteří na něj lepí nálepky „nežádoucí“. K tomu klesá porodnost, ubývá dětí, které nás podporují, a jak se mění jejich hodnoty, oddalují svůj nástup do práce. Dříve lidé pracovali, aby uživili rodinu, dnes se chtějí především bavit. Věk, kdy si páry pořizují první dítě, se neustále zvyšuje. Moje maminka mě měla v 23, já své první dítě ve 26 a moje dcera ve 28. Jsme čtyři žijící generace, které se navzájem podporují a pomáhají si. Když se rozhlížím kolem sebe a přemýšlím si, kolika generační rodina vznikne, když průměrný věk prvorodiček v Praze překračuje 34 let? V 70 letech budou jejich maminky poprvé babičkou? Zažijí děti dětí prababičku? Ne, my seniorky to nemůžeme změnit, ale stát ano. Když bude vůle!
My máme dost práce se svým vlastním bojem. Bojem s věkem. Jsme totiž stále „mladší“. Moje maminka šla do důchodu v 54 letech a potom ještě chvilku pracovala. Já jsem dostala nárok na starobní důchod o 10 let později, v 64. I já ještě porád trochu pracuji, dokud mě budou chtít. Pravdou je, že jsem se na zasloužený odpočinek těšila. Přinesl mi svobodu v rozhodování, zda a jak dále pracovat a každý den mám pod polštářem kapesné. Ono je to proti přírodě ráno vstávat podle budíku, cestovat do práce (zažila jsem i 60 min tam a 60 min zpět), 8,5 hod trávit činností, pro kterou jsem se tak úplně sama nerozhodla a pod instrukcemi, jak mám svou práci dělat. Měnila se doba, měnili se šéfové, měnily se instrukce, ale povinnost účastnit se pracovního procesu, za socialismu se tomu říkalo „právo na práci“, zůstávala. Následovala druhá směna v domácnosti a výchova dětí. A koníčky, záliby, zábava? Kdy jsme se to měli naučit? Jak radostně využívat volný čas, teprve hledáme. A k tomu se nutíme přijmout skutečnost, že už nejsme potřební a nemáme jak být užiteční. Oddaluji tu chvíli a proto trochu do práce chodím. Nejem kvůli příjemnému přilepšení, ale potřebuji vědět, že mám pro společnost pořád nějakou hodnotu. Moje hlava se tak musí namáhat, kombinuje staré s novým, neustále se něco učí a provazuje se zkušenostmi, které mladší generace ještě nemá. Já vím, že zkušenost je nepřenosná a že si na mnoho věcí musí přijít sami, ale to neznamená, že i oni musí zkoušet lít vodu do kyseliny (jako manžel tety Kateřiny ze Saturnina). Snad alespoň mohu ukazovat, jak se naučit soustředit na řešení. Ze šťourání se v problémech ještě nikdy žádné řešení nevzniklo, jen organizmus zbytečně zaplevelují devastujícími emocemi. Takhle se dopaminové štěstí nevyrábí.
Ano, organizujete pro nás University třetího věku. Také na jednu chodím. Učí nás tam něco, co vlastně nevyužijeme, nepotřebujeme. Jen se tam chodíme bavit. Čas s pradětmi je krásně prožitým časem, když netrvá moc dlouho a když to není povinnost. Ony hrozně rychle vyrostou z říkanek a obrázků. Jakmile dostanou svůj mobil, ztrácejí o nás zájem. Nemáme co nabídnout. Dobrovolničení zní dobře, ale není zažitým společenským standardem. Nemáme si z čeho vybírat. Musíme pátrat a přesvědčovat. Ono hledání a obavy z neúspěchu jsou pro nás poměrně velkou překážkou. Pomozte nám ji odstranit a my vám to několikanásobně vynahradíme.
Jsme chodící pamětí národa. Zažili jsme komunismus, uzavřené hranice, cenzuru a vymývání mozků. Umíme vyprávět, jak vypadá okupace na vlastní kůži a co všechno nám vzala. Uvědomujeme si, že žijeme v období poměrného blahobytu. Víme, že cennější, než věci, jsou mezilidské vztahy. Také víme, jaká je to dřina je neustále udržovat a jak krásné emoce prožíváme, když si užíváme společné chvíle se svými blízkými v lásce a smíchu.
Milovali jsme Mirka Dušína pro jeho charakterové vlastnosti a chtěli jsme se mu podobat. Umíme uvařit pro celou rodinu téměř z ničeho, dokážeme se rychle rozhodovat, protože život nás naučil, že příležitosti se objeví a zmizí jako pára nad hrncem. Žili jsme pod tlakem nesvobody, kterou jsme my bez červené knížky cítili stejně. Můžeme z vlastní zkušenosti potvrdit, jaké to je, když jsme si byli všichni rovni, ale někteří si byli rovnější. Nezažili a pak naopak zažili jsme tlak na výkon. Nejdřív jsme se naučili, jak na sebe neupozorňovat a pak jsme se už nestačili naučit, jak se správně prosadit.
Měli byste vědět i vy mladí, že i mezi námi staršími jsou generační rozdíly. Mezi šedesátníkem a devadesátiletým seniorem je 30 let života stejně jako mezi šedesátníkem a třicátníkem. V obou případech je mezi srovnávanými ročníky rozdíl celé generace zkušeností nasbíraných během třicetiletého období. Tak proč nás dehonestujete za náš věk? Do období zaslouženého odpočinku vstupujeme s rozdílnými zkušenostmi, dovednostmi, a představami. Podporujte nás v tom, abychom mohli být stále aktivní přiměřeně našim ubývajícím silám. Umožněte či snad dovolte nám zažívat pocit, že jsme stále potřební a platní členové společnosti (nejen jako voliči). Tohle všechno bohatství odejde s námi nebo to zapomeneme. Tak si to vezměte, dokud dáváme. Hloupější, kdo nebere.
