Bližší podrobnosti už jsem se bohužel nedozvěděl, protože dámy vystoupily, nicméně jsem Frantovi v duchu zatleskal – chtěl sbalit Milušku, tak prostě přiložil ruku k dílu. Hned jsem si taky melancholicky vzpomněl, jak jsme se v mládí se spolužákem Láďou servali jak koně o krásnou Blanku. Jenže to tenkrát dopadlo kontraproduktivně, ona prohlásila, že jsme oba blbci a začala chodit s Víťou, kterého jsme neměli šanci přeprat. Později jsem ještě jednou nasadil do balení holky vlastní zdraví, totiž když jsem za jistou Evou denně na kole dojížděl do skoro čtyřicet kiláků vzdálené vesnice. Čtyřicet tam, čtyřicet zpátky, jenže mi to bylo prd platný, neboť mi ji nakonec přebral místní fešák a majitel motocyklu.
Obecně řečeno, balení holek je vlastně jedna z prvních tvůrčích aktivit, která hochy a mladé muže na jejich životní pouti potkává. Je to činnost užitečná, rozvíjející ducha i tělo. Vezměme si třeba jen historické statistiky, kolik mládenců se kvůli tomu naučilo tři akordy na kytaru, kolik básniček nejrůznější literární úrovně bylo napsáno, kolik hubených puberťáků začalo kvůli holkám dělat kulturistiku, kolik bylo poškozeno parků a přelezeno plotů za účelem ukradení kytky pro balenou holku, kolik „dřeváků“ kvůli sbalení holky docházelo provozovat ladné pohyby do tanečních a tak dále. Nelze popřít, že sbalit holku a chodit s ní je v určitém stádiu vývoje lidského samečka jasně dominantní existencionální hodnotou.
Proces balení bezesporu také rozvíjí akční fantazii. Měl jsem kamaráda, který jakožto učeň tehdejšího národního podniku Československá plavba labsko-oderská občas jezdil se šífem z Děčína do Hamburku. V Německu si koupil honosnou uniformu námořního důstojníka a sbalil na ni svou pozdější skvělou manželku. Jinej kámoš zase dělal závodně judo a uměl tedy padat. Uplatňoval fintu, že když na ulici míjel nějakou pěknou holku, najednou se jí malebně zřítil k nohám jako podťatý a zůstal ležet ve fingovaných mdlobách. Vyprávěl mi, jak mnoho holek na to zabralo, jak ho křísily a dobrotivě o něj pečovaly a jak si se spoustou z nich okamžitě sjednal rande. Kamarádku Janu zase její životní druh Honza sbalil tak, že k ní v parku přistoupil se stokorunou v ruce a s plachým úsměvem pronesl: „Slečno, při vašem půvabu si ani netroufám poprosit vás, abyste se mnou šla na dvojku vína. Chtěl jsem s vámi utratit těchto sto korun, takže polovina patří vám.“ Pak prej tu stovku přetrh, půlku jí dal a podle Jany ji mají dodnes doma zarámovanou na zdi v obýváku.
Jednou z balících technologií je samozřejmě i staré dobré předstírání. Vzpomínám třeba na kámoše Ondřeje, který vsadil na variantu, že vzbudí zájem dívek, když ho budou považovat za těžkého intelektuála. Například v tramvaji okázale markýroval četbu Nietzscheho Tak pravil Zarathustra, v restauracích a vinárnách demonstrativně před sebe na stůl kladl Morgensternovy básně nebo Kafkův Zámek. V balení ale moc úspěšnej nebyl, v oněch dobách holky spíš oceňovaly, když frajer měl džíny z Tuzexu a digitálky. To Marek dopadl podstatně líp. Přestože bytostně nesnášel veškeré vodní radovánky, v době, kdy balil vodomilnou Pavlu, se změnil v pravého Neptuna, všeho vodstva krále. Dokázal s ní trávit celé dny na dece na pláži a dokonce odsouhlasil i společný zájezd k moři do Bulharska. Ti dva se posléze vzali a on neprodleně onu předstírací etudu ukončil.
Taky znám dva kluky, kteří sbalili své životní holky prostřednictvím seznamovacího inzerátu v novinách (což byl, jak víme, předchůdce všech těch tisíců současných elektronických a kdovíjakých Seznamek). Robet v něm napsal: „Jsem ošklivej, nepříliš chytrej, línej, neumím tančit a hledám úžasnou holku.“ Po čtyřiceti letech manželství to jeho Andulka komentuje: „Já káča jsem si tenkrát myslela, že jen tak kecá. Nekecal.“ Jindřich si podal inzerát: „Jsem zakletý žábák, polib mne a proměním se ti v prince!“ Námitkám své Kláry, kdy už teda k té proměně dojde, se brání argumentem, že přece žádnej konkrétní termín v inzerátu neslíbil.
Musím upozornit, že výše uvedený textík si neklade za cíl poučovat někoho o balení holek nebo dokonce dávat současným mladým samcům nějaké návody. Je to jen prostinkej záznam toho, co mi blesklo hlavou, když jsem v autobusu vyslechl rozhovor dvou dam o tom, jak si ten Franta zdatně vedl při balení té Milušky.
