Kdo žije podle představ druhých, bývá na konci života nespokojený

Mám známé i přátele, známe se spoustu let, naše děti chodily spolu do školky, školy a stavěly se poté na vlastní nohy, takže na vesnici toho víme o sobě hodně. Kdybych si udělala v duchu zhodnocení, od žádné mámy a táty a dokonce ani od jejich rodičů jsem neslyšela nářky a stěžování na život, že kvůli tomu a tomu a tamtomu, neměli na sebe čas a nemohli si udělat radost. Ten běh života bereme jako běžné prožívání a vlastně kdo měl za mlada koníčky, má je i teď. A kdo neměl žádné, ten se nudí i teď. A s tím vzorcem máte pane Vrbo naprostou pravdu.

No, jelikož mám ještě 30 let života před sebou, tak na nespokojenost na "konci života" mám ještě čas. A i kdybych do rána měla umřít, tak vím, že jdu do lepšího a ničeho nebudu litovat :-) :-) :-)

"Žil jsem tak, jak ode mě ostatní očekávali, ne tak, jak bych sám chtěl". Jo - to si ale může "pindat" každý, my to nemáme jak ověřit. Může to dokonce o sobě prohlašovat sobec, který se jen vezl a zatěžoval své okolí, své děti zanedbával a na stáří se od nich nechal živit a ještě si pak postěžuje, že jen pro ně žil. Ti, kteří se v životě většinou rozdali okolí, tak si nestěžují, protože jen opakují dobrovolně vzorec v čem vyrostli, co zažili u svých rodičů a věří, že v tom budou jejich děti a vnuci pokračovat.

Dodal bych: Když to zjednodušíme, tak jsou lidé, kteří jsou v životě motivováni převážně vlastními pohnutkami a zájmy. Mohou to být introverti i společenští tvorové, sobci i dobří pečovatelé apod. A mohou být ve stáří se svým životem spokojeni – anebo nespokojeni, když měli větší ambice, než čeho dosáhli a co prožili. Kdežto jiní jsou motivováni především svým okolím – příbuznými, požadavky zaměstnání, médii. I ti mohou prožívat spokojený život a stáří, čerpali však pohnutky ze světa kolem sebe. A není to rozdílem mezi muži a ženami. Jo, typický chlap chce vidět výsledek a hledá řešení, nechce si „jen tak popovídat“ a diví se, proč je s ním žena nespokojena. Ženy spíš potřebují sdílet emoce, obavy, naděje a od toho mají mít kamarádky, ne manžela  Čili někteří muži udělají mnoho práce, protože chtějí a zčásti se to kryje s tím, co chce žena. A jiní muži udělají mnoho práce, když je k tomu žena (nebo vedoucí atd.) přistrčí. A pak jsou ti, se kterými nehnete, jsou dost imunní vůči požadavkům okolí a přitom v sobě žádnou ambici necítí. Mezi ženami ale najdete podobné typy taky.

Mezi lety 1986 a 2014 jsem neustále dělala hlavně věci,co se muselo udělat.Od té doby ( v důchodu) dělám jen to,co opravdu já sama chci dělat ! Někdy nedělám nic , ale dělám to s radostí.

Každý máme k něčemu sklony. Někdo se už jako dítě umí prosadit a někdo to nedokáže ani jako dospělý. Nás se nikdo neptal, jestli nás baví šít a plést na děti a zavařovat kompoty. Mě to na štěstí bavilo. takže nehloubám nad tím, že jsem se nadřela, ale vzpomínám, jak se mi to povedlo. Maminka mé kamarádky v sobotu prala a v neděli žehlila, nevytáhla paty z domu a já věděla, že takhle to nechci. Vždycky jsem si udělala čas na něco, co mne bavilo.

Jitko, vím, že stavět je dřina, vztahovala jsem to k té větě v textu, že bych z toho ve výsledku měla radost, že jsem to dokázala, tak i starat se o děti neznamená neprožívat s nimi hezké chvíle, i když to bylo náročné, bez toho to nejde, že je z čeho se na konci života radovat. A i po osamostatnění dětí ještě kus života pro něco pěkného zbývá a ne jen říkat, já jsem tehdy a tehdy pořád něco musela.

To ano, jen na to umět přijít včas. Někdy stačí na poslední chvíli :-)

:-) Kdo neuměl stavět na pohyblivých píscích, mohl to zkusit na skále, svobody volby je v životě zpravidla dost :-)

Já vím, jednou by to stačilo :-) :-) :-)