Soužití s tchyní bylo často nesnesitelné

Když jsme se s manželem vzali, bydleli jsme chvíli u mých rodičů na vesnici. Narodil se nám syn, ale můj otec byl alkoholik a začal nás vyhazovat, takže jsme se po půl roce přestěhovali do Ústí. Nějakou dobu jsme bydleli v garsonce a když se manželova sestra odstěhovala od tchýně, nastěhovali jsme se k ní my. Byla moc hodná, vycházela jsem s ní dobře, chodila ještě do práce. Po dvou letech jsme dostali družstevní byt, šli jsme do svého, ale babička občas pohlídala, prostě to bylo OK.

Co dodat : hlídání bylo fajn,ale když už byla matka dítěte doma,tak se jí mělo dítě předat a více se neangažovat. Tchyně udělala chybu,že se až moc přilepila na dítě a nenašla včas odstup. Že se odstěhovala,bylo v pořádku,když nedodržovala pravidla. Já jsem jeden čas dávala mámě hlídat dítě,ale přesně od - do,aby se nevyčerpávala příliš.Trvalo to asi 2 měsíce.Tchyně nehlídala děti nikdy,ani jsme to po ní nechtěli,bydlela v jiném městě. Myslím si,že tchyně se nemají mladým do ničeho plést,jen udělat to,co si domluvili a konec.Já to tak dělám.

Asi by to protistrana, tedy snacha popsala trochu jinak. Dvougenerační soužití je skvělé, pokud to více klape, než skřípe. A stačí slůvko a oheň se rozhoří. Já nepoznala tchyni, zato tchyní jsem a nestěžuji si. Každý si zachováváme své soukromí v jednom domě. Když potřebují, pomohu, ale sama si o práci neříkám. :-) Pokud si nerozumí, tak obě strany musí žít permanentně ve stresu a pocitu ukřivděnosti. Pak přes veškerou lítost, je lepší se odstěhovat.

Někdo si postaví společně s rodiči dům, to rodiče potřebuje, neboť sám na to nemá, a pak očekává, že rodiče budou cestovat a pobývat na chatě, neboli domek zůstane pro mladé? Přitom mladý pán kvůli mladé paní odešel od své původní rodiny.. Nakonec mladá paní vyštvala tchyni, která ji byla dobrá, když chtěla jít od půlročního dítěte do práce.. Snacha je ta, která by se měla stydět, nikoliv tchyně.

Já jsem oběna tchýněma vycházela lépe než s manželi.

Měl jsem celkem dvě tchýně a obě byly skvělé. Rád na ně vzpomínám. Nebyly mezi námi žádné rozpory.

Ono spolubydlení dvou generací je složité i bez takovýchto "službiček". Tchyně byla ochotná starat se o vnoučka, ale občas jí trochu ujela míra toho, kdy je jí ještě potřeba (utišování chlapce, když plakal, i když byla matka doma například). Na druhou stranu, co jako snacha čekala? Babička byla s klukem doma víc, než ona sama, logicky k němu přilnula, ozvaly se zapomenuté mateřské pudy a rozeznání hranice muselo být těžké. Chybu vidím v tom, že si obě zarputile hájily svou pravdu, místo toho, aby si sedly k lahvince vína a hezky to probraly, dokud byl ještě čas a vůle...