Soužití s tchyní bylo často nesnesitelné

Vždycky říkám, že ta starší by měla mít víc rozumu. Právě proto, že kdysi taky začínala jako snacha. Že by měla být poučená ze svých zážitků a zkušeností. Poučená tak dalece, aby dokázala žít svůj vlastní život a ne život těch svých mladých. Aby je nechala žít si po svém a dělat si chyby, za které oni sami budou zodpovědní a oni sami se z nich pak poučí. Nelze se divit, že ta mladší kolem sebe kope a staví se na zadní, když má pořád za sebou, u sebe doma nebo proti sobě člověka, na kterého není zvyklá a jehož přítomnost, rady a nebo útoky musí trpět jen z toho důvodu, že je to matka jejího partnera. Krásné to kdysi řekla moje známá své tchýni, která ji chodila kázat každý den, co má dělat s domácností, s dítětem, a vůbec. Když se mladá ohradila, že dělá co může a umí, bylo jí řečeno, to víš, my jsme rodiče, a tak ..a kamarádka, která se starala pořádně a měla toho v povinnostech opravdu hodně /muž směny, dodělávali barák, k tomu zahrada a zvířectvo/, ji úplně slušně a v klidu odpověděla...,,my jsme taky rodiče". Na což starší dáma nenašla odpověď. Kamarádka tohle měla na začátku vztahu. Svoje si uhájila s plnou podporou muže. Já na konci manželství. Dovolila jsem si nevídané. Chodit dvakrát v týdnu cvičit, abych se dostala do kondice po dlouhotrvající nemoci.Bylo to ve skupině různé starých žen poblíž našeho domu. A bylo to trnem v oku, až došlo k rozhodující bitvě. Přišla na neočekávanou návštěvu. A začala mě cemperovat stylem jen lítáš okolo, nestaráš se o rodinu, zkrátka byl to monolog plný nedobrých a dá se říct i nepravdivých vět. Uklizeno bylo a jídlo hotové bylo taky. Seděly jsme spolu v kuchyni. Asi nevěděla, že ticho v bytě neznamená, že jsme samy doma. To ticho znamenalo, že bývalý pospával v jednom pokoji, dcera si četla ve druhém a syn si utlumil televizi ve třetím pokoji. Nechala jsem jí vypovídat a poté jí řekla, že ji i já něco povím. Bylo to velice krátké. Objasnila jsem ji fakt, že tady jsem doma já a tudíž tady rozhoduju já. A že ona zase rozhoduje tam, kde je doma ona. Byl už čas jít do tělocvičny, odešla jsem v předinfarktovém stavu. Po návratu jsem se dozvěděla, že tam byl cirkus, přivedla si na pomoc tchána a ten je všechny seřval poté, co tchýně téměř zkolabovala, patrně vzteky. Kupodivu mi tehdy bývalý řekl, že všechno slyšel a že jsem nic špatného neřekla. Děti tak skoupé na slovo nebyly. Oznámily mi svorně, že se babička akorát přišla hádat, že dostala, co si zasloužila a že si o to dlouho říkala. A že jsem byla ještě hodně mírná. Kdybychom si spolu pročistily vzduch hned na začátku, měla bych myslím mnohem spokojenější manželství a nebo bych byla dávno rozvedená. Každopádně fandím snachám i tchynim, které si dokážou vyjasnit situaci hned na začátku i za cenu, že jedna z toho vyjde jako špatná nebo poražená. Stanovení pravidel je v zájmu všech. Kde pravidla nejsou, tam to nefunguje. A nemůže to fungovat, když jedna z těch dvou jen ustupuje a mlčí, aby byl klid. Je to totiž vždycky jenom klid před bouří. Oběma svým mladým jsem řekla, kdyby měli pocit, že do něčeho mluvím, aby mě včas zarazili. Zatím se neozvali, takže u mně dobrý.

Ano, stává se ledacos. Jsem tchýní čtyřem zeťům, jeden už je bývalý. Nechtěla bych bydlet ani s jednou z dcer, i když je mám moc ráda. Se svými tchýněmi jsem jakž takž vycházela, i když to někdy bylo dost těžké. Dodržuji zásadu, nekomentovat , protože komentáře mých tchýní mi hodně vadily. Ale ono stále platí "není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem."

Vše je o vzájemné toleranci. Žili jsme s manželovou maminkou osm let v bytě 2 plus 1 plus dvě děti bez ztráty kytičky, i když to ani pro jednu stranu nebylo jednoduché. S partnerkami mého syna jsme kamarádky. Záleží mi na dobrých vztazích, respektuji teritorium druhého a očekávám totéž. Myslím, že neexistuje zlá snacha nebo zlá tchyně, jen prostě nikdo nejsme dokonalý.

Snacha :-))

Táňo, pěkné a souhlasím s tou poslední větou. Proto se mi nelíbí ta snaha výše, oba na začátku svých druhých manželství a neobešli se bez rodičů, a už předem čekala, že rodiče zmizí.

Vzali jsme se a tchán zmínil, že můžeme bydlet u nich, místa dost. Tchyně se na to netvářila a naznačila, že ne. Tehdy nebyl problém získat od podniku byt, začali jsme stavět dům a měli po pár letech "své". Z tchýně se stala panímaminka, která zprvu hlídala synka, na stavbu nám nosila oběd a na její výtečné polévky nikdy nezapomenu. Pak se situace změnila, ale vůbec mi nevadilo, že "nehlídá" a všechno jsme při stavbě stihli sami. Nikdy jsem o ní nemluvila jako o tchýni, ale byla to prostě babička, hodná, pečující, neustále pracovala na zahrádce, milovala své pejsky ale i slepičky. Měla jsem ji moc ráda. A vůbec jsem se na ni nezlobila, že nechtěla, abychom s nimi bydleli, naopak jsem její upřímnost ocenila. Koneckonců je věcí dospělých dětí postarat se o sebe a své děti a nespoléhat na rodiče, si myslím...

Jsem tchyně...Dostávám spoustu nevyžádaných rad a doporučení od snachy a v poslední době i od syna, bydlí daleko, ale pletou se mi do běžného denního života. Při návštěvě nenápadně projíždějí můj mobil, historii v pc, už jsem je při těchto "špionážích" několikrát přistihla. Prý je to pro mé dobro jelikož jsem jen omezená stařena...ani tu vysokou jsem nedokončila.

Jsme 4 děti a jsme dlouho babičkami a dědečky. Naše maminka, která ještě žije, je obyčejná moudrá žena bez vzdělání, ale se zdravým selským rozumem. Je u svých snach oblíbená. Nikdy se mezi nás nepletla, nikdy nekritizovala a nepletla se do výchovy našich dětí. Samozřejmě, že je jako babička rozmazlovala a to už vnoučkům táhne na padesát. Pokud si někdo z nás na partnera stěžoval, tak vždy říkala: "To je váš problém, to si musíte vyřešit sami"! Jindra

Ach ty tchýně, ale co ty snachy? Ve skutečnosti to nelze rozsoudit. Pánové obvykle problém nemají, neřeší a nehrotí všechno tolik, jako my ženy. Přesto musím říct, že já měla tchýni egoistku, ale pokud jsme ji tak brali, byla bezvadná. Byla to dáma, krásná žena od přírody. Navíc šikovná, pracovitá a hlavně chytrá. Bohužel na konci života vyhrálo její zlé ego nad slušnosti, morálkou a láskou, a proto už jsme se nemohly mít rády. Ale to už byl poslední rok jejího života. Demence to ale nebyla, tu bych určitě pochopila. Škoda, mohla jsem mít bezvadnou tchyni, se kterou jsem žila 21 let v jednom bytě do jejích 74 let. Jo a že to je dost náročné na psychiku, to je všem jasné. Proto jsem se rozhodla se ještě naposledy přestěhovat a žít sama. Přeji si, abych byla pro snachu snesitelná, pak by to mohlo klapat.

:-) :-) :-) Už zručně rutinní popis naznačoval, že vede k vtipu pointy... :-)