Se smíchem spolu s ostatními opouští bránu kasáren. V náprsní kapse uniformy mu hřeje vycházková knížka. Je krásný den a na ramenou mu svítí rudá svobodnická páska. Kam dnes? Na pivo? Za děvčaty? Do ulic. Jsme mladí, máme sílu a velkou touhu, která tlačí. Svět patří nám komunistům. Nebudu se hrbit u táty dvanáct hodin denně. Mít z té dřiny ohnutá záda jako otec. Já půjdu do fabriky, kde si odfláknu svých osm hodin a budu si užívat. Teď máme zelenou a kdo nám bude překážet, toho smeteme.
Je pohledný, opálený a zasněný se svým tmavým „kohoutem“, jako hollywoodští herci. Taková byla móda v padesátých letech. Frajersky si zapálil cigaretu a povídá: „Tak kam kluci? Je hezky, razíme na plovárnu. Bude tam plno dívek“. Je na ně pěkný pohled. Mladá vyrýsovaná těla se dmou v zelených trenýrkách. Vzbudí pozornost skupinky mladých dívek ležících opodál. Kouká do výstřihu mladičké blondýnky, které jsou plavky nahoře malé. Pohled do očí. Neucukla. Také jeví zájem. Musí se otočit na břicho. Protože on naopak z jejich vnad má naducané trenýrky. Utekla na plovárnu, už nemohla doma vydržet. Ona a sedm sourozenců. Je nejstarší a musí pomáhat. Matka udřená a nevrlá čeká, kdy přijde manžel opilý večer z hospody. Pryč z toho života. Co tak žít někde daleko třeba s takovým hezkým klukem, co po ní zevluje? To neví, co jí čeká? Stejný život. Jen dětí bude mít čtyři. „Nechtěně“ ve vodě postříkal tu blondýnu na které se pásl očima. „Kam čumíš“ zpražila ho. Rychle dýchala a její pevná velká prsa se vlnila. Místo, aby se jí díval do očí, zíral do výstřihu. „Promiň, můžu Tě pozvat na zmrzlinu“? Objala ho pohledem, vyhodnotila jeho tělo a podívala se mu očí: „Můžeš“. Byla zmrzlina, bylo rande a byl jsem já. Tam někde v lučních květech na voňavé louce mě zplodili. Šestnáctiletá vyspělá dívka a nadržený hezký vojáček. Dítě mělo dítě.
Kasárna, jak to bylo v uvedenou dobu obvyklé byly umístěny v renezančním zámku, kde dnes obdivujeme Slovanskou epopej. Samozřejmě vojáci památku devastovali a ničili. Otec byl muzikant a skoro každý den v 22,00 na věži troubil večerku. Maminka bydlela v domečku nedaleko. S rostoucím bříškem vyšla na dvorek a naslouchala jeho trubce. Pikantní bylo, že i má babička byla těhotná se svým posledním dítětem. Mou tetou. Možná jsem tenkrát se vrtěl do taktu. To si, ale nepamatuji. Voják začal chodit do rodiny. Další děti ho měly rádi a skamarádil se s mým dědečkem. Spojovala je láska k alkoholu. Večer, když ho táta táhl z hospody, tak děda vykřikoval, že ho komunisti zradili. Jako sociální demokrat byl proti sloučení s KSČ. Komisi hodil průkazku soc. dem. pod nohy. Byla shovívavá. Nikde to nehlásili. Přece jenom měli svědomí. Měl osm dětí. Jinak by bručel. Naopak otec, který ho z restaurace vedl byl předseda KSČ celého útvaru. Důstojníci se proto svobodníka báli a on dělal bordel a hrával na harmoniku po hospodách důstojníkům ze západní armády krátce před jejím vyhozením. Velitel si s ním nevěděl rady a napsal dědovi ať přijede ho srovnat. Takovou měli tenkrát moc funkcionáři KSČ i v armádě. Tam někde začalo naše nehezké dětství.
