I když někdy díky trpělivosti mám pocit, že už mi na lopatkách cosi raší, netrvá to dlouho, a realita mě vrátí na zem: křídla nenarostou, a když chci vidět střechy, věže, věžičky, komíny, cesty, parky, hrady a zámky z ptačí perspektivy, musím použít techniku, nebo po svých vystoupat někdy i dvě stovky schodů. Doby, kdy jsem na vrchol kopce, hory, rozhledny vyběhla, jsou dááávno pryč. Teď už využívám letadla, výtahy, zdviže, lanovky pozemní i visuté. Na ty barcelonské se těším jako malé dítě.
Motivace pro moji letošní návštěvu Barcelony byla jednoznačná: semifinálové zápasy tenisového turnaje. Město je ale tak nádherné, že by bylo trestuhodné nepobýt zde více dní. I když jsem si zdejší atraktivní místa v minulosti prošla, nic to neubralo na chuti podívat se znovu. A tentokrát i z více věží a kopců. Pohled shora neomrzí.
Letadlo
Nízkonákladová společnost ve svém plně obsazeném letadle nenabízí obrazovku s pohybem letadla a názvy míst, nad kterými letíme. Jednou za dvě a půl hodiny vyslechnu informaci od pilota, že pod námi leží Marseille. Ušmudlaným okénkem občas vyhlédnu, většinu času však klimbám. Když náhodou mrknu ven, klenou se dole zasněžené vrcholky Pyrenejí. Okamžik pode mnou si vychutnávám.
Klesáme a já v pozdním večeru sleduji přibližující se zemi. Barcelonský přístav mám jako na dlani. Dlouhé řady kontejnerů, lodě, jeřáby. Zdejším pracovníkům nezávidím. Vyhlížím věže, kopule, ale letadlo míří přímou trasou na ranvej. Barcelono, těším se. Nejen na tenis, ale i na pohledy z výšky.
Pyreneje Přístav
Památník Kryšfofa Kolumba
Na konci ikonické ulice La Rambla se k nebi vypíná památník Kryštofa Kolumba. Označuje místo, kde Kolumbus vystoupil na břeh po objevení Ameriky. Mořeplavec je k městu otočen zády, protože rukou prý ukazuje cestu z Evropy do Ameriky. Sloup byl postaven kvůli Světové všeobecné výstavě v roce 1888, měří 60 metrů, váží 200 tun a na jeho povrchu jsou k vidění alegorické sochy, které představují Aragonii, Kastilii, León a Katalánsko. U kruhového základu "hlídá" osm lvů, korunu tvoří osmimetrová Kolumbova socha.
Mnoho turistů netuší, že památník nabízí krásnou podívanou z vyhlídkové plošiny Mirador de Colón, kam výtah zaveze zájemce do výšky 52 metrů. Jako na dlani je vidět nejen přístav, ale celé město s gotickou čtvrtí. V maličké kabině výtahu si česky popovídáme s obsluhujícím Španělem, který často jezdí do Prahy do žižkovských hospůdek. Svět je malý. Ale ani spřízněná duše nezastíní nádherné pohledy doprovázené slovy: podívej, támhle půjdeme, tamhle vyjedeme, tamhle se najíme. A tak se první den našeho pobytu vydáváme vstříc tomuto krásnému městu.
Ústí ulice La Rambla "Tudy do Ameriky"
Tibidabo
Vrch Tibidabo shlíží na město z výšky 512 metrů. Doprava je jednoduchá a snadná: vedou sem lanovka i autobus veřejné dopravy. Místní stejnojmenný zábavní park je proto dostupný doslova každému. Do jeho útrob míří hlavně rodiny s dětmi. Většině dospělých „stačí“ vyšlápnout si schody ke kostelu Sagrat Cor se sedmiapůlmetrovou sochou Ježíše Krista. Jeho roztažené paže mají Barcelonu chránit před vším zlem.
Návštěvníci vrchu Tibidabo možná nevědí, že zdejší zábavní park byl otevřen již v roce 1901 a je nejstarší stavbou tohoto durhu ve Španělsku. Milovníci pouťových atrakcí zde najdou 30 možností, a užít si může skutečně každý. Od těch nejmenších až po nejdospělejší. Například po obvodu kopce vede horská dráha, je tu obří letadlo nebo ruské kolo. V kombinaci s nabízeným občerstvením se tu dá prožít doslova celý den.
Pohled na město z vrchu Tibidabo je úchvatný. Jenomže my jsme měli tak trochu smůlu v podobě mlžného oparu, který zakrýval kontrastní kontury vyhledávaných míst. Přesto jsme v úžasu hleděli na střechy, věže i nedaleké moře. Každý se svými myšlenkami se opájel, nebo rozjímal, jiní fotili z různých míst, na vyhlídkách se střídaly skupinky osob různých národností. Blízkost moře okouzlovala.
V pozadí Tibidabo Kostel Sagrat Cor
Montjuïc
Západně od přístavu se nachází jedna z charakteristických dominant města, kopec Montjuïc s největším barcelonským parkem na jeho úbočích. Na vrchol je možné se dostat lanovkami z různých částí města, autobusem, autem, nebo pěšky. My jsme kombinovali lanovku s krátkou procházkou.
Každý, kdo chce město poznat, by si Montjuïc neměl nechat ujít. Nejen kvůli krásným pohledům na ulice, budovy, přístav, ale i díky pevnosti, botanické zahradě, památníku Quatre Columnes (čtyři antické sloupy symbolizující čtyři pruhy na katalánské vlajce), olympijskému areálu, Katalánskému národnímu muzeu umění, od jehož paty vede nádherná kaskádovitá cesta s magickou fontánou. Z vlastní zkušenosti vím, že jeden den na tyto památky nestačí. Tu okouzlí výhled, tu nadchnou květiny různých barev, nepřehlédnutelné jsou děla, záhony, lavičky zvoucí k odpočinku. Jindy svěží příroda byla při naší návštěvě zemdlelá. Vysušené trávníky, záhony a prašné cesty dokazovaly nedostatek vláhy. Hodně lidí volilo raději cestu lanovkou, protože mračna prachu při silnějším větru zaslepovala oči i uši.
Jako ochutnávku zajímavostí jsem vybrala: pevnost Montjuïc byla postavena v roce 1640, je lemována silnými zdmi a sloužila k obraně Barcelony. Na zámku Montjuïc v roce 1792 francouzský geograf a astronom Pierre-André Méchain definoval „metr“ jako novou jednotku měření. To jsou věci!
Kopec nabízí tolik zajímavostí, které jsem si nestihla prohlédnout, že raději dávám slovo "tetičce Wiki":
https://cs.wikipedia.org/wiki/Montju%C3%AFc
Jedna z lanovek Pohled od Katalánského muzea
Park Güell
Hrabě Eusebi Güell chtěl na okraji Barceony vybudovat zahradní město. To se mu sice nepodařilo, přesto po sobě zanechal úchvatnou památku v podobě parku zapsanou na seznamu památek kulturního dědictví Unesco. Park si objednal u architekta Antoni Gaudího, který se zde svojí nesmazatelnou rukou podepsal. Návštěvník téměř na každém kroku vidí stylové věžičky, oblouky, mozaiky a hlavně barvy. Celý projekt se vyznačuje funčkností; například v sestavách teras, sloupů a schodišť nechybí potrubí odvádějící dešťovou vodu do podzemí.
Symbolem parku je drak či salamandr pokrytý katalánskou mozaikou, obdivovaný každým kolemjdoucím. Obdiv se však zaslouží vše, co zde návštěvník spatří. I další z mnoha pohledů na město díky umístění parku na svahu hory Turó del Carmel.
V Parku Güell
Torre Glòries
Okurka nebo kulka, jak je komu libo. Novobodá dominanta Barcelony vysoká 144 metrů s 33 patry, původně nazvaná Torre Agbar (jméno Torre Agbar bylo složeno ze slov Aguas de Barcelona, což je vodárenská společnost). Od roku 2005, kdy byla slavnostně otevřena, několikrát změnila majitele. Dnes se nachází na Pl. Glòries, podle kterého má nynější jméno. Na povrch stavby byl použit hliníkový plech, který odráží světlo v různých barvách. Tato vrstva je pokryta skleněnými žaluziemi sloužící jako sluneční clona s možností náklonu v různých úhlech. Torre Glòries je v současné době nejvyšší stavbou v Barceloně. Ovšem jen do doby, kdy bude dostavěna katedrála Sagrada Familia. Zajímavostí je, že barcelonské předpisy stanovují, že nejvyšší budovou ve městě může být právě jen světoznámá katedrála.
Delší dobu byla budova veřejnosti nepřístupná. Od roku 2022 je možné navštívit muzeum a vyhlídkovou plošinu, ze které se nabízí pohled na vrch Tibidabo, katedrálu Sagrada Familia, okolní budovy, ulice i moře. Ale i interiér vyhlídkové plošiny je zajímavý. Nebo pohled na zrcadlovou střechu nedalekého blešího trhu.
Torre Glòries V muzeu
Vidět město z výšky však představuje i položky v rozpočtu, protože do některých výšek i vížek je možné se dostat jen prostřednictvím techniky, například na vrchol Torre Glòries nebo Kolumbova památníku. Vložený obolus poskytne neopakovatelné zážitky lahodící oku i fotoaparátu.
(Procházky Barcelonou nabízejí bezpočet zážitků nejen k vidění. O tom ale někdy příště.)
Při odjezdu jsem si uvědomovala, že jsem nestihla všechno navštívit, projít, prozkoumat, uvidět. Nevím, zda se sem ještě někdy vrátím, proto místo našeho "sbohem" jsem se v duchu raději loučila slovy: Na viděnou - Nos vemos Barcelona!
S využitím Wikipedie
