Na start této vycházky jsme museli odjet autobusem do nedalekého Neveklova. Když jedeme autobusem, tak je někdy problém s počtem lidí. Pokud se nás sejde přes dvacet, někdy dokonce i třicet, a jedeme zrovna, kdy děti, středoškoláci jedou do školy, tak řidič autobusu, oprávněně, má k nám poznámky, protože zaplníme téměř celý autobus. Pohodlnější je vlak. Tentokrát nás bylo devatenáct, a jeli jsme ve vhodnou dobu, takže žádný problém nebyl.
V Neveklově jsme se propletli kolem baráků a zahrad a honem pryč z civilizace. Šli jsme krásnou cestou z obou stran obklopenou starými stromy třešní, jabloní, které již odkvétaly. Pozůstatky álejí, které se běžně vysazovaly, kolem polních a úvozových cest. Svěží zeleň, tráva a nad hlavou modré nebe. Parta skvělých lidí. Už to by stačilo k dobré náladě. Jaká bude asi dnešní vycházka? Co nás čeká?
Dneska si vzala vycházku na starost Dana. Šla jako první a také byla první u malebného venkovského rybníka, na jehož břehu rostly „doutníky“, orobinec. Dřív jsme takovému rybníčku říkali „kačák“, ale tenhle se jmenuje Farářský rybník. Nevím proč, ale jeho název je tak, jak to píši.
Cestou do kopce ovocné stromy zmizely, kolem dokola začínaly růst nálety a křoviska. Prakticky jsme nic neviděli, jen ty keře a ještě k tomu jsme šli stále a stále do kopce. „No Dano, tyhle kopce mám nejradši“ ironicky a z legrace někdo prohodil. „Neboj, už se dočkáš. Brzy bude konec“ odpověděla Dana.
A opravdu. Konečně je konec. Ale když něco končí, tak zase něco nového začíná. Nejprve takovým průsekem mezi stromy jsme viděli vzdálenou krajinu, namodralý zalesněný kopeček a před ním žlutá pole. To byla malá ochutnávka toho, co nás čekalo. Po pár metrech, kde již žádné stromy nepřekážely, jsme viděli úžasnou krajinu a výhledy do dálky. Zvlněná krajina, typická pro Benešovsko, žluté plochy polí a před námi, přímo pod nohama louky s bílými chomáčky odkvetlých pampelišek. V dálce se rýsovaly malé domečky jako pro panenky s červenými střechami. Jen ten jeden „panelák“ hyzdí architekturu malého městečka. „Člověče stůj, zastav se, nechvátej a poslouchej“, snad tak nějak bych to chtěl říct při pohledu na rozlehlou krajinu. Těžko, velice těžko se popisuje, jak jsme vyfuněli na kopec a pak jsme mohli za odměnu pozorovat ty dálky, pole louky a lesy. Někdy se stačí vyšplhat jen pár metrů za humna a překvapí vás kam a jak daleko je vidět. Hned se utvořily skupinky a řešilo se kde je asi Konopiště, Chvojen a co je támhle to za les, a jak se jmenuje ta vesnice tam za tím komínem, no co vám budu povídat, spíš psát, byla to krása. A při tom vtipy jeden na druhého a pošťuchování nebralo konce. Jak říkám, bezvadná parta.
Nic naplat, pokračovali jsme dál. To už jsme šli po horizontu a tak se střídavě objevovaly pohledy do daleké krajiny a do lesního porostu. Když jsme vstoupili do lesa, dýchla na nás jiná atmosféra a kouzlo lesních stromů, mechů, polámaných větví, kapradin a nezbytný zpěv ptáků. Obzvlášť na kraji lesa byly statné, určitě staleté duby a někde prosvěcovaly bílé kmeny bříz bělokorých. Vejít do lesa je jako vstoupit do chrámu. Pod těmi velikány jste mrňavý, nicotný, a když chcete vidět špičku toho obra, musíte hodně, zaklonit hlavu, ale vždy to stojí za to. Zelené větve v té obrovské výšce jsou krásné proti modré obloze. Tím pokoukáníčkem, se nechte unášet, jako, když řeka unáší spadlý strom a na nic nemyslete. Všechno za vás udělá příroda. Běžte do lesa a vyzkoušejte si tu bezplatnou masáž duše.
A jako bonbónek si, že pro nás Dana přichystala ještě jedno překvapení. Exkurzi na kozí farmě. Prohlédli jsme si malá asi týdenní kůzlátka, nakoupili sýry a po krátkém povídání s majitelkou farmy jsme pokračovali dál do cíle.
Výlet, který se nedá koupit, který se nedá objednat, výlet, který je povolen nám závidět. Ušli jsme skoro devět kilometrů a spokojeně jsme se rozjeli do svých domovů. Za to za všechno musíme poděkovat Daně, že jej pro nás připravila. Dano díky, bylo to skvělé. A já, já už se těším na další a další výlety.
Ahoj Zdeněk
