Žádná starodávná pověst to není, její nejstarší varianta byla zaznamenána v 15. století. V následujících stoletích se blanická pověst stala součástí Proroctví slepého mládence a Proroctví Sibylina. Teprve až na konci 18. století získalo do té doby anonymní vojsko své vůdce. Nejslavnějšího z nich - samotného patrona České země svatého Václava - dal blanickým rytířům v roce 1894 Alois Jirásek. Díky jeho Starým pověstem českým pronikla pověst o blanických rytířích do všeobecného podvědomí.
Dnes se při představě, jak by takové vojsko blanických rytíŕů mohlo zafungovat, spíš usmíváme. Ale nic nám nebrání navštívit místa, ke kterým se tato pověst vztahuje. Zatímco mnohem navštěvovanější Říp je symbolem národní historie, Blaník je symbolem naděje a víry v lepší budoucnost.
Cesta na kopec (a zpět)
Na Velký Blaník jsem poprvé vystoupala teprve před několika dny. Ze svého bydliště to mám do těchto míst dost daleko, ale občas navštěvuji rodinu svého syna v Benešově. A tak jsem byla ráda, když při hlasování rodinné rady skládající se z mých dvou vnoučat, snachy a mé maličkosti, vyšel vítězně právě výlet na horu Blaník. Moje vnoučata (6 a 8 let) jsou turisticky zdatná, není pro mě problém ujít pár kilometrů. Dokonce se dobře orientují i v turistických značkách. Trasu výletu si vždy užívají do všech detailů, každou chvíli se zastavují a něco zkoumají. Já mám jejich zastávky docela ráda, buď mám možnost si chvíli odpočinout, nebo mě vtáhnou do svých aktivit. Tentokrát však s námi bylo na výletě i jejich nové štěně, půlroční fenka Athen. I ta také důsledně uplatňovala své zájmy, takže jsme se museli všichni přizpůsobit i jí.
Jdeme po správné cestě
Z Benešova jsme se přiblížili k Blaníku autem. Velký Blaník i Malý Blaník najdete blízko obce Louňovice pod Blaníkem, kousek na jih od Vlašimi. Na turisty jsou zde pŕipraveni, u výchozího místa na oba Blaníky je placené parkoviště. My jsme logicky zvolili výšlap na Velký Blaník, jehož nadmořská výška je 635 metrů. Od parkoviště vede až na vrchol červená a zelená turistická značka. První část cesty je pro obě značky společná, pak se musíte rozhodnout, zda pro výstup na vrchol kopce zvolíte kamenitou trasu se strmějším stoupáním či delší, mírně stoupající a pohodlnější cestu. My jsme se k radosti té mladší části výpravy dohodli na té strmější variantě. Vnoučata šplhající se po stezce mezi kameny a kořeny stromů připomínala spíš vyplašené kamzíky. Mezi tím radostně pobíhalo černé štěně a vleklo za sebou couračku, která se každou chvíli zasekla o nějaký ten kořen. A zespoda to jistila maminka s babičkou.
Ještě, že už umím dobře číst. Tohle je opravdu zajímavé.
Po turistické značce vede i naučná stezka s řadou zajímavých informačních tabulí. Navíc je doplněná ještě několika zábavnými zastaveními pro děti, kde si děti mohou ověŕit svou znalost přírody. Mnohem více než všechny tabule však děti přitahovala velká kamenná hlava rytíŕe, zasazená do stráně nedaleko turistické cesty.
Také chci, aby mě bylo trochu vidět!
Na vrchol kopce to naštěstí nebylo daleko. Bukovo-smrkový les, kterým jsme celou cestu šli, skončil a octli jsme se na malé kdysi dávno uměle vytvořené rovince. Na ní stojí 30 m vysoká dřevěná rozhledna postavená v roce 1941 pod záštitou Klubu českých turistů. Rozhledna má zvláštní tvar husitské hlásky. V přízemí je občerstvení, prodej vstupenek a turistických známek. Nahoru vede 112 dřevěných schodů. Za dobrého počasí je z rozhledny krásný výhled do krajiny - můžete vidět třeba vrcholky Šumavy či na vysílač Cukrák u Prahy. Na stejném místě už od roku 1895 stávala menší dřevěná rozhledna, ta se ale v roce 1936 zřítila. Kdysy dávno bývalo na vrcholu hory keltské hradiště, které však mělo především strážní a vojenskou funkci. Pozůstalé balvany z tehdejších staveb lze najít v okolí.
Konečně jsme u rozhledny (obešla jsem ji ze všech stran, blbě se fotí)
Na vrchol rozhledny jsme samozřejmě také vystoupali. Postupně, ve dvojicích, protože někdo musel zůstat dole se štěnětem. Já jsem si vylosovala jako parťáka Jakuba, o kterém vím, že občas dostane na schodech na rozhlednu (nebo do podzemí) panický strach. Ale nejít nahoru by také jeho malé ego nepřežilo. Mlčky jsem ho celou dobu výstupu po dřevěném schodišti pozorovala a bylo mi jasné, že s každým schodem překonává sám sebe. Nahoŕe se jen párkrát chvatně rozhlédl do krajiny a chtěl hned dolů. Moc pochopení pro mou potřebu si všechno důkladně vyfotografovat neměl. Zato dole u rozhledny se docela odvážně pustil do mnohem nebezpečnějšího šplhání po rozpadajících se skalních blocích. Jeho mladší sestra ho samozřejmě následovala.
Pohled z rozhledny do krajiny
Tady mi tu limču nikdo nevypije!
Na cestu zpět jsme zvolili druhou pozvolnější trasu. Potkali jsme několik mítin s popadanými stromy, ale i paseky zarostlé bujným maliním. Škoda, že byl zatím čas malin nezralých. Z cesty jsme jen jednou mírně odbočili k tzv. Veřejové skále, která se prý otevŕe, až bude vyjíždět blanické vojsko z hory. Neotevřela se. Vojsko stále tvrdě spí. Pak už jsme jen doklopýtali zpět na výchozí parkoviště. Bylo nás stále pět. Nikdo se neztratil, všichni přežili. Fenka Athen vypila poslední vodu z lahve a nechala se vmanipulovat do transportní boudy v autě, kde spokojeně usnula. Vnoučata se nasoukala do sedaček, porovnávala si odřená kolena a lokty. A také polohlasem řešila, jaké zbraně by měli ti rytíŕi, kdyby se náhodou objevili.
Lesní porost prý poškodila nedávno vichřice
Bylo nás pět (já fotím).
Po zajímavém odpoledni plném pohybu na čerstvém vzduchu a v krásné přírodě jsme se spokojeně vrátili domů.
