FEJETON: O naštvané domovnici v našem mozku
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: O naštvané domovnici v našem mozku

4. 6. 2023

Jsem si jist, že nejzákeřnějším, nejarogantnějším a nejrafinovanějším partnerem nás postarších pánů je paměť. Je to zlomyslná, vychrtlá a vrásčitá babizna s potutelnými plamínky v očích, která se vždycky náramně zaraduje, když se jí povede udělat alespoň na chvilku ze ctihodného kmeta blbce.

Potvrdilo se mi to, třeba když jsme si nedávno se Zdeňkem a Vláďou zaskočili juknout se na ženskou volejbalovou ligu. Dřepíme v hledišti, odborně hodnotíme hru i pohledný zadek nahrávačky v modrém dresu a je nám fajn. Pohodičku ruší akorát hlasatel, který opakovaně žádá, aby majitel automobilu s espézetkou 9B1 a tak dál přeparkoval svůj vůz, anžto blokuje hydrant. „Hele, nějakej víkendovej řidičskej umělec postavil svýho naleštěnýho mazlíčka na blbej flek,“ utrousí Zdeněk. „Já bych tomu mamlasovi napařil pořádnej flastr, aby radši vůbec nevyjížděl z garáže.“ „Tývole, a není to nakonec tvůj auťák, jaký vlastně máš číslo,“ rejpne si do něj Vlaďan, ale vyslouží si jen pohrdavý pohled. Když už hlasatel vyhrožuje, že auto bude odtaženo, Zdeněk přece jen znejistí a sahá pro doklady. Zjišťuje, že je nechal v autě v kastlíku, takže vytáčí na mobilu manželku: „Miláčku, nepamatuješ si číslo naší Škodovjenky? Cože…, tak to je pěkně v hajzlu!“ Když se za dvacet minut vrací, ponuře zamručí: „Byli tam policajti, dostal jsem flastr, že já blbec dneska vůbec vyjížděl z garáže.“

Jak říkám, paměť nás dědky nenávidí. Hraje v našem psychičnu roli totálně naštvané domovnice, které jsme právě poťapali čerstvě umyté schody. Nebo je to zvrhlá sadistická bachařka, která odmítá pouštět zabásnuté vzpomínky na vycházku na vězeňský dvůr. Sedí za krkem našich manželek a našeptává jim: „Napiš tomu svýmu srágorovi ten nákup na papírek, nebo toho polovinu zapomene.“ Pobíhá nám po mozku s lahvičkou Zmizíku a odstraňuje jména a tváře lidí, vymazává datumy výročí svateb, narozenin a svátků. Vloupává se do centra číselných údajů, zlomyslně tam přehazuje cifry, a pak si spokojeně mne kostnaté hnáty, když stojíme před bankomatem a poulíme oči při vzpomínání na PIN.

Nejhorší je, že ta potvora provádí záškodnické akce i přímo v oblasti výměny informací mezi námi starými kamarády. Tuhle zrovna mi Karel nadšeně oznamoval: „Tak si představ, včera jsem potkal toho…, no, jak bydlel v tý ulici, co vedla ke kostelu, jak si vzal tu Růženu, nebo Helenu…, ne, jmenovala se jinak, to je jedno, no víš přece, koho myslím, on se pak odstěhoval do Pardubic… ne, možná do Budějovic. Určitě si vzpomeneš, on se taky hodně kamarádil s tím tlustým, co ho pak zavřeli…, vlastně ne, tuším, že dostal jenom podmínku, byl takovej děsně ukecanej. Tak toho jsem ti úplně náhodou potkal tadyhle na tom náměstí …, no jak je tam za rohem ta škola, kam chodila naše Jaruška. On se ti tam teď prej z těch Pardubic nebo Budějovic stěhuje, máme ho někdy v červnu…, nebo možná říkal srpnu, přijít navštívit.“ Úplně živě vidím, jak se v tu chvíli Karlova paměť radovala, jak se plácala do stehen a prozpěvovala si: „Prdlačku ví stařečééék, už je z něj blbečééék…“

No dobrá, tohle nezměníme. Není úniku. Jak řekl veliký ten…, jo, Jára Cimrman se jmenoval: „Můžeme nesouhlasit, můžeme protestovat, ale to je jediný, co s tím můžeme udělat.“ Paměť nám sice benevolentně povolí vzpomínání na to, jak jsme slavně ve druhý třídě ožulili Pepíčka Vonáska a Vašíka Halaburdu o všechny kuličky, dokonce si pamatujeme, kolik z nich bylo červených, kolik zelených a kolik žlutých, ale zakáže nám vědět, kam jsem to měl dneska dopoledne jít a co jsem tam měl dělat. Navíc je ta zrádkyně taky genderově nespravedlivá. Nám chlapům bere a ženským rozdává. Chová se jako ten…, no ten Slovák, co skákal na horách přes oheň a pak ho napíchli na hák…, víte, koho myslím. Ženy bez rozdílu věku mají celoživotně k dispozici neomezenou paměťovou kapacitu, určenou k ukládání našich mužských pochybení a průserů. Naprosto nic nezapomenou. Například moje žena Zuzana mi při příležitosti stříbrné svatby uspořádala historickou přednášku, která začínala tím, jak jsem přišel pozdě na první rande a končila tím, že jsem na právě probíhající oslavu zapomněl pozvat tetu Elišku z Litvínova…, nebo z Chomutova? Ale ne, nejspíš byla z České Lípy.

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Petr Dvořák
Je to dáno evolučně, neboť již v paleolitu se mužský mozek musel zabývat zcela jinými záležitostmi, než ženský mozek. Při lovu nebo v boji nemohl muž přemýšlet jako žena, která udržovala oheň a žvýkala při tom kůže. Mužský mozek pracuje mnohem efektivněji, protože vytěsňuje pro přežití nepotřebné myšlenky. S technickým rozvojem posledních desetiletí však přibývá myšlenek, se kterými stovky tisíc let evoluce nepočítala. Takže úsporně a racionálně fungující mužský mozek je "odhodí" jako naprosto nepotřebné :-)
Dalibor Polanský
Držím se toho, co říkal fenomenální Felix Holzmann: „A hlavně vám tři věci si nepamatuju – jména, čísla… é… čísla teda… no a to třetí už jsem zapomněl. A paměť… mám taky špatnou.“ :)
Jana Kollinová
Kdybych neměla také našlápnuto, tak bych se při čtení Vašeho fejetonu smála na celé to.... no, kolo. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.