Šestašedesátiletá Ilona se moc těšila do penze. Jenže v rok, kdy do ní nastoupila, jí zemřel manžel. Dvojitá velká životní změna si u ní samozřejmě vyžádala hodně úsilí, aby to všechno nějak ve zdraví zvládla.
„Když jsem se zhruba po roce smířila s tím, že zbytek života strávím sama, uvědomila jsem si, že to obnáší například to, že celé dny s nikým nepromluvím. Já, která jsem celý život dělala sekretářku ve vedení velkého podniku, takže jsem celé dny zvedala telefony, vyřizovala všechno možné, přijímala návštěvy, žertovala s lidmi, kteří na sekretariát přicházeli. Komunikace byla mou hlavní pracovní náplní a myslím, že mi velmi dobře šla,“ vypráví.
Její dcera žije v Německu, jednou týdně jí telefonuje, často jsou v mailovém spojení. „Blízké kamarádky nemám, žili jsme s manželem dost uzavřeně. Byli jsme typ páru, který si stačí sám se sebou a nepotřebuje společnost. Takže teď jsem sama. Jsem ráda sama doma, ráda si čtu, ráda sleduju televizi. Tento způsob života mi až tak nevadí, ale občas si uvědomím, že veškerá moje komunikace za týden spočívala v krátkém telefonátu s dcerou, v pozdravu prodavačce v krámu u nás na sídlišti a nanejvýš v dalším pozdravu sousedce, pokud jsme se náhodou potkaly, což se moc neděje, protože náš velký panelák je dost anonymní prostředí. Někdy si říkám, že za pár let možná přestanu umět mluvit,“ říká.
Podobné pocity má řada vdov, vdovců, rozvedených lidí vyššího věku, kteří už nepracují a většinu času tráví sami. Jejich komunikace s okolím je značně omezená. Někomu to nepřipadá divné, někdo nad tím přemýšlí. „Tuhle jsem se přistihl, že mluvím s kocourem, který se u mě objevil na zahradě. Zřejmě si myslel, že jsem bláznivý, tak už nikdy více nezavítal,“ říká třiasedmdesátiletý Stanislav a vypráví dál: „Žiju v domku se zahradou na konci cesty za městem, takže se běžně stává, že s nikým i dva týdny nepromluvím. Nakupovat jezdím do supermarketu, tam si nepokecám ani s prodavačkou. Nejbližší sousedé jsou mladí lidé, kteří celý den tráví v práci, takže se o víkendech jen tak lehce pozdravíme, když se náhodou potkáme u společných popelnic. Jediný blízký kamarád mi zemřel. Jsem rozvedený už přes dvacet let, celou tu dobu žiju sám. Často jsem na internetu, rád si čtu, ale komunikace tváří v tvář v mém životě v podstatě neexistuje. Dcera říká, že jsem morous, který se straní lidí. Rád bych si občas s někým popovídal, ale kde a s kým? Dcera žije na opačném konci republiky, tak si jen občas zavoláme. A já nejsem typ, který by chodil do kroužků nebo na organizované akce pro seniory jen proto, aby nebyl sám. A tak prostě mlčím.“
Lidé, kteří nám povídali o svém mlčení, nejsou výjimeční. Rozdíly jsou v tom, jak kdo své mlčení způsobené samotou snáší.
Mlčení není zdravé
„Lidé jsou od přírody sociální tvorové a pokud se někdo dostane do situace, že dlouhodobě nemá s kým mluvit, není to přirozené, tudíž ani zdraví prospěšné,“ říká poradkyně v oblasti osobního rozvoje Markéta Tichá. „Právě lidé ve vyšším věku nesou samotu hůře, protože si uvědomují ty změny. Byli zvyklí chodit do práce, komunikovat, být v kontaktu s dalšími lidmi. Najednou o možnost sociální interakce přišli,“ doplňuje.
Psychologové používají termíny situační osamělost a chronická osamělost. Situační je ta, kdy se vypořádáváme s něčím odchodem, s něčí smrtí. Typický příklad: Rozvod a člověk najednou žije jiný život. Přijde domů, s nikým se nehádá, s nikým nemluví. Ale má práci, hledá si jiného partnera, je ve věku, kdy ví, že ho ještě něco v životě čeká. Chronická osamělost je mnohem těžší věc. Prožívají ji lidé vyššího věku, kteří žijí sami dlouhodobě. Vědí, že jejich děti jsou daleko a nemají na ně čas nebo že na ně prostě kašlou. Nebo děti nemají. Nemají přátele. Buďto si v životě přátelství nehledali nebo jim, vzhledem k vysokému věku, už přátelé zemřeli. Jejich život je jednotvárný, bez sociálních kontaktů, bez vzrušení, bez plánování, co bude další den. Průvodním jevem chronické osamělosti je, že lidé nemají s kým mluvit. Když nad tím zapřemýšlejí, často zjistí, že třeba týden nevyslovili ani hlásku.
Půl milionu single seniorů
„Čím je člověk starší, tím více lpí na rodině, na kontaktech s ní. Pro seniory ve věku nad osmdesát let je dokonce rodina a dobré vztahy s ní na prvním místě. Uvádějí, že možnost stýkat se s rodinou je pro ně důležitější než to, kolik mají peněz nebo jakou mají možnost sami o sobě rozhodovat. Komunikace s příbuznými je pro staré lidi zkrátka mnohem důležitější, než pro lidí mladé, jenže v mládí si člověk zpravidla neumí představit, jak starší člověk uvažuje,“ říká geriatr Hugo Přibyl.
Podle Českého statistického úřadu nyní žije přes půl milionu seniorů v jednočlenné domácnosti, to znamená sami. I kdybychom se teď přiklonili k lepší variantě, že většina z nich má někoho blízkého, kdo je navštěvuje nebo s kým vyrážejí do společnosti, přesto pravděpodobně každý z nich prožívá hodně dnů tak, že nemá s kým promluvit. Zkrátka, mlčení je průvodním jevem single života ve vyšším věku.
Takže jeden aspoň trochu optimistický příběh na závěr. Čtyřiasedmdesátiletá Alena byla typickou představitelkou mlčících seniorů. Po smrti manžela žila sedm let sama. Děti nemá.
„Nikdy jsem nebyla typ, který má hodně přátel. Byla jsem samotářka celý život. Ovšem pak mi došlo, že můj životní styl je cesta do pekla. Byly týdny, kdy jsem nepromluvila. Nebylo s kým. Tak jsem se přihlásila do cvičení pro seniory. Cvičení z duše nenávidím celý život. Ale byla jsem ve fázi, kdy už jen to, že někomu řeknu dobrý večer a postavím se vedle něj v tělocvičně, bude vrchol společenského života. Nakonec jsem tam zjistila, že z úplně stejných pohnutek tam chodí více žen. Už chodíme po cvičení i do restaurace. Dokonce jsem je pozvala k sobě domů. Klábosily jsme čtyři hodiny v kuse. Nevymluvené babky. Teď si dobu mlčení vynahrazujeme. Drbeme, pomlouváme, hodnotíme, smějeme se, těšíme se jedna na druhou,“ říká.
