Musím přiznat, že tyhlety soutěže se staly součástí mého duchovního života. Nejdřív jsem si je báječně užíval. Nadmutě jsem se kochával faktem, že já to vím, zatímco ten blbec na obrazovce jen čumí jak husa do flašky. Vznášel jsem se v oparu vlastní chytrosti, poklepával jsem si virtuálně na rameno, jakejže jsem to ale bystrej pašák. Podivoval jsem se, jak může ten mamlas pan Pavel, důchodce z Velvar, něvědět, že písničku Smells Like Teen Spirit nazpíval Kurt Cobain se skupinou Nirvana. Nebo že slečna Jana, učitelka češtiny a výtvarné výchovy z Litvínova, nemá ani ponětí o tom, že historicky nejlepším střelcem fotbalových mistrovství světa je se šestnácti góly Němec Miroslav Klose. Od přesvědčení o své mohutné inteligenci jsem se tenkrát nenechal odradit ani otázkami, na které jsem odpověď neznal – ty byly jen takovou drobnou nevýznamnou lapálií.
Jak ale roky kráčely husím pochodem, udály se dvě věci. Jednak se vědomostní soutěže vedle pořadů o vaření a filmů o vraždění staly superhitem všech televizních stanic, jednak já jsem zestárnul. Postihlo mě to, co se nám dědkům a babkám stává, totiž, že naše paměť už není taková čiperná holka, a taky to, že si v lebkách trošku jinak uspořádáme věci, které je dobré si zapamatovat. Vědět, že Pilořitka je blanokřídlá je bezesporu krásné, ale řekl bych, že znalost toho, jak dubová kůra pomáhá při hemoroidech, je přece jen v našem věku užitečnější. Jenže na to se pana Pavla, důchodce z Velvar, žádný švarný moderátor televizní vědomostní soutěže asi nezeptá. Leda že by dubovou kůru na hemoroidy používal i Kurt Cobain ze skupiny Nirvana, leč to je dost nepravděpodobné, protože ten se dožil pouhých sedmadvaceti let.
Taky pozoruju, že se mi v průběhu stárnutí významně změnil i vztah k soutěžícím. Dřív jsem to měl jasný – úplně každému, kdo vyhrál nějaké prachy, jsem záviděl. Teď už si je selektuju. Docela mě rozladí, když si třeba dvaatřicetiletý pan Kamil, projektový manažer velké investiční společnosti, odnese peníze za to, že porazil prodavačku z Dolní Čížové u Bruntálu, neřku-li důchodce z Velvar. Navíc když si paní Jarka vylosovala otázku o Pilořitce velké, pan Pavel o Kurtu Cobainovi, a on dotaz, kolik měsíců posedávalo kolem ohně v pohádce Boženy Němcové. Proč si pan projektový manažer nevytáhl třeba otázku o významu dubové kůry pro léčbu hemoroidů, že ano? To by asi věděl velký kulový. Humanisticky doufám, že televize alespoň paní Jarušce a panu Pavlovi proplatila zpáteční jízdenky do Dolní Čížové, respektive do Velvar.
Už je to tak, naše lidská kultura se prostě doštrachala do etapy televizních vědomostních soutěží. Natěšeně a soustředěně usedáme k obrazovkám a ty nám vzápětí nastavují zrcadlo. Jsme vtaženi do víru událostí, prožíváme se soutěžícími pokladními ze samoobsluh, projektovými manažery, důchodci z Velvar či učitelkami češtiny a výtvarné výchovy jejich velký životní okamžik. Vybereme si mezi nimi svého favorita, a ten se na chvíli stává jakýmsi naším zástupcem. Podvědomě se cítíme být na jeho místě ve studiu za pultíkem. Radostně zareagujeme, když se nenechá nachytat a správně odpoví, že gluteus maximus je největší sval lidského zadku a nikoli hrdinný velitel sedmé římské legie Gaia Julia Caesara, jsme ale těžce zarmouceni, když si v následující otázce splete dvouhrbého velblouda s jednohrbým. Pokud tento náš hrdina celkově v klání zvítězí a pobere nějaké peníze, jsme spokojeni a máme pocit, že jsme k tomu tak trochu přispěli i my. Pokud ale prohraje, nic se vlastně nestalo, vždyť za dvacet minut začíná další vědomostní soutěž na jiném televizním kanále.