Ještě v době existence socialistického tábora byl Frantík Píšů se svou ženou na několikadenním pobytovém zájezdě v Hřensku, jehož součástí byl i plánovaný výlet do sousední NDR. První den prožili v pohodě v Hřensku a při poznávání tamního okolí. Po celodenním programu si dopřáli také dobrou večeři a před spaním i pár skleniček vína. Nocleh měli zajištěn v místním hotelu a další den ráno už je čekal přistavený autobus na výlet do NDR.
Ještě před jeho příjezdem na hraniční přechod si připravili cestovní pasy a také tehdy nezbytné Celní a devizové prohlášení, které dopředu vyplnili ještě před snídaní v hotelovém pokoji. Snažili se vzorně vyplnit všechny předepsané kolonky. Vedoucím zájezdu jim bylo doporučeno, že do příslušných kolonek mají napsat všechny cenné předměty, jako zlaté prsteny, řetízky, náušnice, hodinky a podobně. Jelikož téměř žádné cenné předměty s sebou neměli, jeho manželka zapsala jen řetízek a náušnice. Jednalo se o dobu, kdy se k nám začaly vozit z ciziny digitální hodinky, se kterými se také kšeftovalo na černém trhu. Ty byly většinou neznámého původu a o jejich cennosti by se dalo pochybovat.
Frantíkova žena právě jedny takové nové vlastnila. Jelikož měli doporučeno napsat i hodinky a také proto, aby se vyhnuli případnému problému na hranicích s podezřením, že je vezou načerno na kšeft za účelem získání určitého obnosu východoněmeckých marek, tedy je tam po krátké úvaze o jejich cennosti také dopsali.
Na hraničním přechodu účastníkům zájezdu byly nejprve zkontrolovány cestovní pasy a hned poté do autobusu vstoupil celník. Zůstal stát na schůdcích u řidiče a nechal si posbírat Celní a devizová prohlášení, pomalu a důkladně se začal jimi probírat, u jednoho se pozastavil, přečetl jméno Frantíkovy manželky a důrazným hlasem se zeptal: „A hodinky značky?“ Frantík se svou paní již při vyplňování prohlášení na nich však žádnou značku nenašli, tak také žádnou nezapsali. To službu konajícímu celníkovi paní také na jeho dotaz sdělila. Ten však, aniž by hnul brvou, jenom zopakoval: „Hodinky značky?“ Ozval se i Frantík, že na digitálních hodinkách opravdu žádnou značku nenašli, neboť tam žádná nebyla. Na to však celník jen odpověděl: „Já mám času dost.“
Frantík začínal být krajně naštvaný, pochopitelně to na sobě nemohl dát znát, jeho manželka sundala z ruky ony digitálky neznámého původu a Frantík mu je chtěl ukázat, ale spatřil zamítavé gesto a opět slyšel jen, že on má času dost. S předtuchou, že je tam nechá stát snad do oběda, požádal Frantík ostatní účastníky zájezdu, aby hodinky nechali v autobuse kolovat, a jestli někdo nějakou značku objeví, že ji tam s radostí dopíše. Hodinky opravdu kolovaly od sedadla k sedadlu, nikdo na nich nic neobjevil a Frantík s obrovským přemáháním onomu vzornému celníkovi oznámil, že se všichni přesvědčili o tom, že tam žádná značka opravdu není. Teprve potom celník znechuceně složil všechna celní a devizová prohlášení a konečně opustil autobus. Výletu do bratrské NDR již žádné další větší zdržení nestálo v cestě.