Například můj táta to zabalil s velkým předstihem, stejně jako můj bratr. Odejít z tohoto světa před šedesátkou je opravdu brzy, ať už v důsledku nemoci nebo vlastní rukou. Otázkou zůstává, jak by vypadal a jak dlouhý by byl tátův další život s kupou zdravotních potíží a nemocemi, které by mu ho komplikovaly až k nesnesitelnosti. Nebo jaký by byl osud mého bratra, kdyby ho neukončil dobrovolně. Jak dlouho by asi žil v dluzích, s exekucí na krku, bez perspektivy klidného stáří, v alkoholové závislosti s progradující cirhózou jater...
Oproti tomu se neustále zvyšuje věková hranice seniorů, kterým se za našich mladých časů říkalo výhradně důchodci nebo nanejvýš penzisti, aby to znělo lépe. Je až s podivem, kolik z nich překročí dnes bez větších problémů devadesátku. Třeba zrovna moje tchyně. Ta už ji překročila skoro o pět let, je dávno za zenitem, ale v takové kondici, že jí můžou závidět mnohem mladší seniorky. Moje maminka oslaví devadesátku coby dup, a navzdory Alzheimerově nemoci má její život taky pořád ještě smysl. Jak pro ni samotnou, tak i pro nás, její nejbližší.
Nechci se rouhat, ale já už bych ho v tomto věku a v této podobě žít nechtěla…
Každý z nás by si přál jednou odejít v klidu a smíření, bez utrpení, bez bolesti, pokud možno ve spánku a navíc ve věku úměrném vlastním představám o délce života a jeho kvalitě. Něco z toho se možná občas podaří ovlivnit. Třeba přístupem k životu, způsobem myšlení nebo životosprávou. Ale ideální způsob přirozené smrti se nedá ani načasovat ani přesně naplánovat. Někdo se drží zuby nehty a bojuje o každičký den navíc, případně jeho rodina, jiný to zase sobecky vzdá, bez ohledu na ty, které tu zanechá ve smutku a v problémech.
Z dřívějších zprofanovaných domovů důchodců se staly většinou nové seniorské domy, v mnoha případech velmi luxusní a taky patřičně drahé, a stejně jsou všechny nabité k prasknutí. Za posledních sedm let jsem jich v rámci svých vystoupení navštívila hodně a musím přiznat, že rozdíly jsou stále patrné. Jistěže záleží na vkusném prostředí a moderním vybavení, ale pořád platí, že nejdůležitějším faktorem je ten lidský. Ať už se jedná o pečovatelský personál či klienty samotné. Někde sedí v první řadě hezky oblečené, usměvavé babičky s čerstvou foukanou, jinde na vás ke konci představení padá úzkost z pohledu na koncentrovanou směsici vysokého stáří a postižení, nezřídka doprovázenou různými nehodami, které naruší všechny smysly. Ale i to patří k životu v jeho závěrečné fázi…
Mám pocit, že stárnoucí populace je nejpočetnější skupinou lidstva. A přitom čím více smrtelných nemocí se daří léčit nebo aspoň zpomalovat jejich vývoj, tím víc přibývá těch civilizačních, nově objevených či nově pojmenovaných. Na jednom konci řetězce se ubere, na druhém přidá. To rozhodně nejsou dobré vyhlídky.
Jsou tu ovšem různé seniorské organizace a kluby, které zajišťují volnočasové aktivity ve formě přijatelné nejen pro své členy, ale i pro lidi „z ulice“. Pohled do takového publika je silně motivační… V sále Domu s pečovatelskou službou ve Staré Boleslavi, obsazeného do posledního místečka, tak sedí čiperná paní Maruška, která loni oslavila stoprvní narozeniny, vedle ní kamarádky ze sousední vesnice, prodavačka z drogerie i s manželem, čtyřicetiletá paní na vozíku s roztroušenou sklerózou a milým úsměvem, sběratelka ubrousků z Brandýsa, umělkyně v oboru řezbářství ovoce a zeleniny a téměř nikdy nechybí ani paní, která jezdí až z Prahy, protože jí nedávno zemřel manžel a naše setkávání jí přinášejí dobrou náladu…
A tohle jsou naopak docela dobré vyhlídky na stáří.
S nimi se nebojím ani smrti.
Hezké vztahy v běhu času, tropické vedro nevyjímaje, vám přeje
HŠ