O starých dopisech a dokumentech

Věci, které se válejí v krabicích dlouho řádku let a ani si na ně nevzpomenu, potřebuji krátce po jejich likvidaci. Je úplně jedno, zda to jsou šroubky, kousky látek od dávno vyhozených šatů nebo dokumenty. To je Murphyho zákon.

Děkuji za článek, naprosto se v tom vidím. Ani stěhování mě nepřimělo vyházet některé vzpomínky víc než třiceti let v domě. A jakmile je člověk dítětem svých rodičů, má před očima jejich dům, spousty dokumentů, dopisů, více než stoletá parte... Bratr ani já nedokážeme tyto věci likvidovat. A žel, moje dcera je poslední potomek a dědic, v budoucnu to bude na ní.

Díky moc za nádherný článek*, který mne velmi oslovil. Také jsem typem člověka, který si schová všechno možné - od fotografií, dětských pozdravů z prázdnin, dopisů, svatebních oznámení i parte zemřelých - spousty deníků. Občas si k tomu sednu, že to protřídím a udělám pořádek, ale zjišťuji, že to není lehké jen tak něco vyhodit - znovu všechno pročítám a jsem ráda, že jsem to ještě nevyhodila - je to všechno pro mne moc a moc cenné.

Jo jo, znam moc dobre. Na vyhazovani musim mit naladu, pak to lita o 106. Ted zrovna hledam svatebni album, ktere se nekam propadlo a manzel tvrdi, ze jsm ho v zachvatu trideni taky urcite vyhodila. Verim ze ne, jdu smejdit dal... :)

Pane Zelenko, to je přímo výzva. :-) Upřímně, něco se chystá, ale já donekonečna doplňuji, upravuji, přepisuji a navíc má (ne)pozornost je upřená na několik věcí najednou. Na rozdíl od Vás nemám nutnou disciplínu. Vím, že si rozumíme. Přeji krásný letní večer. :-)

Paní Řeřichová, jste svou velkou aktivitou trochu mimo íčka, co takhle něco z toho archivu vytáhnout a vydat jako svědectví určité doby? Určitě by to bylo zajímavé. Díky za komentář.

Moc hezký článek. Vidím, že je nás víc, kteří se nemohou rozloučit s němými svědky naší historie. Pane Zelenko, také čas od času třídím, čtu, čtu a prakticky nic nevyhodím. Můj muž byl velmi činorodý, autor a organizátor mnoha projektů. Mám stovku fotoalb, divadelní a filmové scénáře, programy, scénografické návrhy, recenze aj., půda na chalupě je zarovnaná tiskovinami. Občas jsem zvána do škol a pak se kromě osobního svědectví o roce 1968 nebo 1989 hodí i noviny z té doby. Jsem ráda, že se těmito dokumenty často probírají vnoučata, pro něž je to autentická výpověď nejen o rodině, ale o společnosti včetně úsměvného pohledu na módu...

Ano, ano, jednou za čas tak musí člověk něco utřídit, vyhodit, něco nelze, alespoň ještě teď.

Děkuji všem za milé komentáře. Už týden likviduji rozsáhlý archiv dokumentů po našem podnikání. Je až neuvěřitelné, co vše musí člověk, živící se obchodem, vyplňovat.

Nabízím rodinné papíry a alba, sbírky i peníze dětem. Nikdo to nechce mít doma. Nemám to řešit ani vyhodit . Jsou to i první jejich vlásky...Asi jsme poslední generace, co se aspoň občas podívá zpět.