Kolik Čechů před rokem 1918 přesně ve Vídni žilo, se už zřejmě nedá přesně určit. Dvě stě tisíc je naprosto minimální odhad. Na každý pád se jednalo o druhé největší české město na světě po Praze.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 představovala Vídeň v naprosté většině případů pouze přestupní stanici. Exulanti z Československa absolvovali nutné bezpečnostní procedury a snažili se město opustit, popřípadě tam setrvávali po dobu nezbytně nutnou. Přece jen Vídeň byla, podobně jako Berlín, rozdělena na čtyři okupační sektory: americký, britský, francouzský a sovětský. Přechod mezi nimi se neobešel bez rizika a sovětské hlídky s oblibou běžence odchytávaly a vracely na československou hranici.
Krajanská komunita ve Vídni se potkávala zejména v Národním domě na Rotenturmstrasse a v budově tělocvičné jednoty Sokol na Sebastianplatz, kde se konaly nejrůznější schůze a kde také docházelo k častým třenicím mezi politickými skupinami. Podobná dostavení byla navíc silně infiltrována informátory, kteří posílali Státní bezpečnosti do Prahy detailní zprávy. Do konce roku 1949 se Vídeň stala útočištěm, v naprosté většině případů dočasným, pro bezmála 1 700 československých občanů a nutno říci, také 42 852 odsunutých Němců z československého území, z nichž značná část později obdržela rakouské občanství.
O dalších dvacet let později se situace vyvinula mnohem zajímavějším směrem. Rakousko už dávno bylo suverénním státem, okupační mocnosti odešly výměnou za vyhlášenou neutralitu. Rakousku se tak dařilo balancovat mezi znesvářenými bloky a proplouvat neklidnými vodami studené války.
Během Pražského jara československé úřady zvolnily cestovní restrikce a lidé mohli trávit letní dovolenou i v Itálii či Jugoslávii, kam ještě před pár lety mohli zavítat jen vyvolení. 21. srpna 1968 se do světa roznesla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Dovolenkáři byli zrovna na cestě zpátky, dozvěděli se, jaké drama doma probíhá, a zamířili právě do Vídně, která se opět stala centrem dění. Do roku 1969 se zde koncentrovaly tisíce uprchlíků a nervózně čekaly, jak se situace dál vyvine. Rakouská strana i mezinárodní společenství od počátku krize projevovaly velký zájem pomáhat. Existovala podpůrná opatření při hledání zaměstnání a ubytování a také byla zjednodušena emigrace do zámoří. Mezi lety 1968-1970 požádalo v Rakousku o azyl zhruba 12 000 krajanů. Na jaře 1969 pak byly hranice Československa definitivně uzavřeny a v průběhu následujících deseti let požádalo o azyl více než 25 000 dalších osob. Zatímco občané Jugoslávie byli rakouskými úřady považováni za „ekonomické migranty“ (Wirtschaftsflüchtlinge) a jejich žádosti o politický azyl se mnohem častěji setkávaly se zamítavými stanovisky, v případě Čechoslováků projevovaly značnou míru tolerance a pochopení, automaticky prodlužovaly pobyt držitelům pasu a žadatelům o azyl ochotně pomáhaly.
Vyplňování imigračních dokumentů
Plná odletová hala na vídeňském letišti
Odlet skupiny československých uprchlíků do USA. Fotografie poskytnuty z archivu M. Nekoly
Na podzim 1968 nabízela Vídeň obrázek ulic plných Čechoslováků, kteří postávali před zastupitelskými úřady západních zemí a snažili se získat vízum. Například administrativní proces do Spojených států amerických a Kanady se mohl protáhnout na několik měsíců, vyřízení potřebných povolení do Austrálie a na Nový Zéland týdny. Nejkratší cesta vedla do Jihoafrické republiky. Stávalo se často, že člověk už po několika málo dnech seděl v letadle. Letiště Schwechat znamenalo vysněnou bránu do nového života ve svobodném světě. Odměna však následovala po mezidobí, kdy se člověk musel obrnit značnou trpělivostí a trávit hodiny ve frontách mezi stejně zoufalými spoluobčany.
Také samotné Rakousko lákalo coby cílová destinace. Zejména o lidi s vystudovanými technickými obory byl velký zájem. Pro mnohé Čechoslováky představovalo usadit se hned v sousedství, s příslibem dobrého zaměstnání a životní úrovně, nejvíce preferovanou variantu, oproti trmácení se bůhvíkam s nejistým výsledkem. Začal také platit nový azylový zákon, podle něhož musel každý zažádat o azyl do 14 dní po příchodu do Rakouska. Následně čekal měsíc až dva na pohovor s odpovědným úředníkem, který rozhodl o jeho dalším osudu. Mezitím většina musela čekat v některé tranzitní stanici (Überprüfungsstation), nazývané uprchlíky hovorově „karanténou“. Jednalo se buď o velké tábory jako Bad Kreuzberg, Reichenau nebo nejznámější Traiskirchen asi třicet kilometr jihovýchodně od Vídně. Šlo o rozlehlý komplex bývalých tereziánských kasáren, kde po roce 1945 sídlila dvoutisícová sovětská vojenská posádka. Vzácnější možností, kam se čekatelé s rodinami mohli uchýlit, byly nájemní byty nebo penziony financované státem. Těch však nebyl k dispozici nedostatek a skončili v nich jen ti nejšťastnější. Kdo v azylovém řízení neuspěl, mohl se opakovaně odvolávat a jeho případ skončil i u civilního soudu, často s pozitivním výsledkem.
Konkrétní příběhy našich krajanů, pro něž se Vídeň stala novým domovem, přineseme v některém z dalších článků.
