Jak známo, vznik Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 a propuknutí druhé světové války o půl roku později uvedly do pohybu početnou migrační vlnu z českých zemí. Když nad Prahou zavlál prapor s hákovým křížem, prchali Židé, stoupenci Masarykovy republiky, mladí muži odhodlaní zapojit se do zahraniční armády a mnozí další, které by nacisté najisto uvěznili. Válečné putování je zaneslo do různých koutů světa.
Zaměřme se na osudy necelých tří set lidí, jimž protektorátní úřady v prosinci 1939 povolily vycestovat za hranice, konkrétně do Slovenského štátu. Daleko se nedostali. Již v Bratislavě byli zadrženi a až do září 1940 vězněni, než byli vyplaceni a mohli pokračovat dál v cestě. Po Dunaji se doplavili do rumunského přístavu Tulcea (Tuldža), kde přestoupili spolu s většími skupinami německých, rakouských, gdaňských a polských Židů na parník Atlantic a odpluli do vysněné Palestiny. Transporty financoval zámožný vídeňský bankéř Berthold Storfer, jenž později sám zahynul v Osvětimi. Plavba byla dramatická. Čelili nepřízni počasí v Černém i Středozemním moři, docházelo jídlo, voda a uhlí. Spálili většinu dřevěných částí lodi a s vypětím sil dorazili do kyperského přístavu Limassol, kde za poslední peníze nakoupili poslední zásobu uhlí. Konečně v listopadu 1940 se Atlantic ocitl na dohled Haifě, cílové destinaci jejich strastiplné cesty.
Palestinu tehdy spravovalo Britské impérium coby své mandátní území s přísnou kontrolou. Vojenský člun doprovodil parník do přístavu, nicméně britští úředníci nepovolili ilegálním imigrantům vystoupit na břeh. Stejný osud čekal zoufalé pasažéry dvou dalších lodí plných židovských uprchlíků, Pacific a Milos. Všem naopak bylo nařízeno přestoupit na dopravní loď Patria, mířící na nepříliš známý ostrůvek Mauricius v Indickém oceánu. Podzemní židovská organizace v Palestině Hagana se pokoušela vyhoštění zabránit a umístila do podpalubí Patrie bombu, která měla loď pouze poškodit. 25. listopadu 1940 nálož skutečně explodovala, jenže efekt byl mnohem ničivější, než pachatelé předpokládali. Patria se do několika minut potopila a pohřbila v hlubinách 267 uprchlíků, britských vojáků i členů posádky. Ve výsledku se nic nezměnilo. Celkem 1 584 uprchlíků, z čehož 294 tvořili Češi židovského vyznání (203 mužů, 86 žen a 5 dětí), dva týdny čekalo v přístavních docích, než je Britové nahnali na náhradní plavidlo a vyslali do nedobrovolného vyhnanství kdesi v tropech.
Ačkoliv obyvatelstvo exotického Mauriciu tvořila pestrá etnická a náboženská směs, Číňané, Indové, kreolové, muslimové, hinduisté i křesťané, židé z Evropy měli zůstat přísně izolováni od ostatních a neopouštět internaci. Novým domovem se jim stala bývalá věznice pro domorodce u městečka Beau Bassin na západě ostrova, nedaleko od metropole Port Louis. Muži skončili v celách, ženy s dětmi v barácích s plechovými střechami, kde se těsnalo až pětadvacet osob a bylo nesnesitelné dusno. Prvních čtrnáct dní nedostali od vedení tábora moskytiéry, proto asi polovina nově příchozích onemocněla malárií. Padesát lidí také zemřelo na tyfus, kterým se nakazili již na lodi.
Loď Patria. FOTO: archiv M. Nekoly
Věznice v Beau Bassin. FOTO: archiv M. Nekoly
Rodinní příslušníci měli povoleno stýkat se jen dvakrát týdně na několik minut. Nečinil se rozdíl mezi nepřátelskými a spojeneckými národy. Internovaným třem stovkám Čechů, mezi něž patřil například známý expresionistický malíř Bedřich Meyer, bylo dlouho upíráno spojení s československými exilovými orgány v Londýně. Teprve když mluvčí skupiny veliteli slíbil, že nebude kontaktovat žádné funkcionáře, ale pouze „vlivné osoby“ s žádostí o zásilku potravin, léků a ošacení, mohl se obrátit na československého konzula Antonína Blahovského v Kapském městě v Jihoafrické unii. Ten zalarmoval exilovou vládu, především ministry obrany, vnitra a sociální péče. Londýn už o internovaných spoluobčanech na Mauriciu věděl, nicméně neměl mnoho možností, jak jim pomoci. Zadržováni byli za pokus o ilegální vstup do Palestiny, Britové je odmítali propustit a dočasně nechat na ostrově, protože by neměli, jak se uživit. Češi byli vesměs v mladém či produktivním věku a opakovaně ukazovali odhodlání podílet se na válečném úsilí Spojenců, ale jejich prosby a nabídky zůstávaly bez odezvy.
Šéf exilové diplomacie Jan Masaryk se pokoušel vyjednat alespoň přesun internovaných do klimaticky trochu příhodnějších podmínek, například do Severní Rhodesie (dnešní Zambie), ale iniciativa se vždy zadrhla na neochotě Britů akci spolufinancovat. Jediné pravidelné lodní spojení z izolovaného ostrova navíc mířilo pouze do Durbanu v Jižní Africe. Důvodem bylo, že v cestě ležící francouzská kolonie Madagaskar byla věrná proněmeckému vichistickému režimu a v okolních vodách operovaly nepřátelské ponorky.
Jednu z mála nadějí, jak opustit tropy, skýtal vstup do československých zahraničních jednotek. V dubnu 1942 se přihlásilo osmdesát pět dobrovolníků, pro něž znamenal přesun na frontu vysvobození z pekelné věznice. Po schválení britskou odvodní komisí odcestovala většina rekrutů na Blízký východ, a několik bývalých důstojníků československé armády přímo do Londýna. Zájemců by bezpochyby bylo více, kdyby s sebou mohli vzít i rodiny. Ponechávat děti a manželky v neutěšených podmínkách tábora na druhém konci světa se logicky chtělo málokterému otci.
Na Mauriciu prakticky nebyla možnost výdělku, peněz bylo málo, a tak internovaní strádali především nedostatkem léků a potravin. Na celém ostrově se prohlubovala potravinová krize, jídla se nedostávalo ani místnímu obyvatelstvu. Britská administrativa proto nařídila na pětině všech plantáží s cukrovou třtinou pěstovat kukuřici a sladké brambory. Internovaní byli odkázání na tyto plodiny, dále také na maniok a búrské oříšky. Rostla jejich závislost na prostředcích a zásobách, zasílaných příbuznými ze zahraničí, případně sionistickými spolky a humanitárními organizacemi. Československý červený kříž například v prosinci 1942 zaslal 100 liber, které ovšem neoprávněně zadržoval britský velitel. Zřídil sice jakýsi podpůrný táborový fond, z něhož ovšem na každého Čecha vycházely pouhé tři rupie, v přepočtu okolo třiceti korun. Neocenitelným pomocníkem se ukázal být jistý Jiří Kaps, který v Port Louis působil jako vedoucí Baťovy prodejny. Za vlastní prostředky často nakupoval na trhu potraviny a nezištně je přivážel krajanům. Velmi pomáhali také jihoafričtí Češi, kteří prostřednictvím konzulátu zasílali na Mauricius ošacení, ložní prádlo, obuv a dětskou výbavu. Konzulát mezitím stále neúnavně a zatím marně vyřizoval víza do Palestiny.
Skupinová fotografie internovaných Židů. Všechny fotografie: archiv M. Nekoly
Měsíce pomalu utíkaly, v internovaných narůstala nejistota, ve vzduchu se rovněž vznášela hrozba japonského útoku na ostrov. Mnoho mužů odešlo do armády, nicméně počátkem roku 1944 pobývaly v Beau Bassin ještě necelé dvě stovky českých Židů. Zoufalý dopis jednoho z nich otiskl 23. února 1944 časopis Čechoslovák, vydávaný krajanským spolkem „Československý kroužek“ v Johannesburgu:
„Jsme zde skutečně nyní jako vězni v našem táboře bez jakékoliv možnosti dostat se do města nebo k moři. Všeho všudy snad jednou za dva měsíce máme možnost za dozoru podívat se autobusem na pláž. Působí to na nás velmi tíživě a je to pokořující. Před třemi lety bychom se byli nenadáli, že zde zůstaneme tři roky a před dvěma roky jsme nemyslili, že náš stav se tak zhorší. V jídle jediné zlepšení nastalo u chleba, kde dostáváme 375 gramů, jinak se vše zhoršilo. Naše obvyklá strava je zde rostlá zelenina, obzvláště sladké brambory a zelí. Dle mého názoru je nemožné žít na těchto přídělech, přes všechny úřední kalkulace v ohledu vitamínů a proteinů. Východiskem je nakoupit si vlastní jídlo nebo trpět hladem a podvýživou. Těch však, kteří dostávají peněžité příspěvky zvenčí nebo si mohou přivydělat, je málo. Chápeme, že naše nedostatečné stravování je zaviněno všeobecnou potravinovou situací na Mauriciu, ale nevíme, proč tím máme trpět my, kteří jsme se nikdy nedožadovali, abychom byli vyvezení na Mauricius a drženi zde ve vězení. Musíme děkovat pouze dobrým zprávám ze světa, které udržují naši morálku. Abychom nezapomněli, v roce 1943 narodilo se našim lidem zde sedmnáct dětí.“
Zvrat ve válce a spojenecké úspěchy přece jen zlepšovaly zdejší životní podmínky a vyhlídky na brzký odjezd. V dubnu 1944 exilové ministerstvo sociální péče oznámilo rozdělení 1500 liber internovaným, ovšem jen těm, jejichž „státní příslušnost a spolehlivost je zjištěna a u kterých není ani nejmenší pochyby o loajalitě ke Spojencům a československé věci“. V průběhu léta dalších pětadvacet branců nastoupilo vojenskou službu u našich jednotek ve Velké Británii. Zprávy v archivu o mauricijské anabázi jsou velmi kusé, ale víme, že ještě v červenci 1945 dostávali zadržovaní Češi pravidelné peněžní příspěvky od vlády a červeného kříže z Prahy.
„Šťastného“ finále se dočkali teprve 26. srpna 1945, když loď s nimi na palubě připlula do Haify a Palestina novým osadníkům otevřela náruč, na druhý pokus a s bezmála pětiletým zpožděním. Mohli se rovněž vrátit do země původu, avšak variantu zvolilo pouze několik jednotlivců. Většina chtěla nechat evropskou minulost za sebou, stejně jako nelehké roky strávené na Mauriciu, dnes návštěvníky vyhledávané perle Indického oceánu.
