„Tak, pane Mareš, máte už konečně to povolení?“ volá na mě soused.
„Nemám, nemám, pane Strouhale, jsou tam jen ve čtvrtek, to mají úřední den.“ Obyvatelé naší bytovky si mě zvolili, jako správce našeho domu.
„Helejte, já vím, že ji porazit nechcete, ale všem ta borovice vadí“. Pokračuje pan Strouhal. „Jestli na ten ouřad nedojdete, tak tam příští týden dojdu sám.“
„A jak vám ten strom vadí, pane Strouhale?“
„Vadí, vadí. No, když mám otevřený okno, tak ty ptáci řvou, že se nedá ráno spát. Teď si tam dokonce udělala hnízdo poštolka, a co vyvádějí ty mladý! Zobáky nezavřou. Jak říkám, je to hrůza. Vy to asi neslyšíte, že jo?“
„Ale slyším, pane Strouhale, slyším. Vždyť jsou to holátka, malý děťátka. Mají hlad. Každé děťátko i vy pane Strouhale, když jste byl malý v peřince, tak jste křičel hlady.“
„S váma se nedá mluvit. Tak dojdete tam vy a nebo tam dojdu sám.“
„Víte co, pane Strouhale, já na ten strom dám cedulku... a ať se každý podepíše, kdo chce ten strom porazit. Co tomu říkáte? Takový malý referendum pro naší bytovku. Je tu deset partají, tak ať se každý vyjádří a já se podřídím většině.“
V našem malém městečku je jedna bytovka, školka, škola, jeden panelák, potraviny, jedna silnice hlavní a kolem nás vede silnice vedlejší.
Pod borovicí, kterou chce pan Strouhal pokácet, máme dvě lavičky. Jedna je směrem k silnici, a když si na ní sednete, jste zády ke stromu – a ta je pozorovací. Na ní sledujeme, jak projíždějí auta, motorky, cyklisti a kdo a kam jde. Je to naše přímé, živé vysílání a nic nám neuteče. Z druhé strany za kmenem stromu je lavička povídací. To zase sedíte zády k silnici.
A na povídací lavičce nejčastěji sedíme s paní Bouškovou. Povídáme si a vzpomínáme na hezké časy. Jaké to bylo v zimě, když vozka přendal žebřiňák a zapřáhl sáně. Jak jsme na té silnici sáňkovali. Anebo když jsme po dešti pouštěli lodičky ze sirek a dřívek podle obrubníku, až vpluly do kanálu. Jak bylo v létě teplo a v zimě zima. Mimo všechny tyto možnosti nám dává v parném létě borovice stín, jaký vám neudělá žádný slunečník, i kdyby byl, já nevím z jakého materiálu.
A tak dneska opět s paní Bouškovou sedíme zády k silnici a vyprávíme si. Dneska přinesla dokonce koláč a kafíčko. Slunce svítí a my ve stínu probíráme zrovna tu věc s panem Strouhalem. Na strom jsem již připevnil seznam nájemníků, kteří se mají vyjádřit k odstranění borovice. Zatím je v kolonce „porazit“, pouze pan Strouhal a jeho rodina. Ještě zbývá, aby se vyjádřila asi polovina nájemníků.
„Vezměte si, pane Mareš, vždyť jsem to pekla na dnešní odpoledne. Tak si berte…“
A jak jsem natáhl ruku, že si vezmu koláč, ucítil jsem obrovskou tlakovou vlnu a uslyšel strašnou ránu. Spadl jsem na zem. Chtělo se mi utíkat, ale nebylo kam a hlavně bylo pozdě. Hrnek se rozbil a koláč se válel v prachu.
Když jsem se ohlédl, viděl jsem tu spoušť. Bylo to strašné.
Nade mnou obrovský náklaďák narazil do naší borovice. Ze stromu se sypaly šišky. Obrovský strom se otřásal a hrůza nás objímala ze všech stran. Kdyby tu nebyl ten strom, narazil by ten náklaďák do našeho domu a kdoví, jak by to dopadlo?! Zmuchlaný plechy, roztříštěné sklo, třísky ze stromu, krev a zvláštní ticho. Nikdo se nehýbal, nikdo nebyl schopen pohybu.
V kabině netečně seděl řidič a tekla mu po tváři krev. Z několika oken se vykláněli nájemníci.
„Zavolejte sanitku!“
Přišel pan Strouhal, oběma nám pomohl vstát a beze slova šel a sundal to referendum.
