Uhradila letenky, stravu a ubytování v hotelích až na dobu několika týdnů, navíc jazykové kurzy angličtiny a afrikánštiny.
V začátcích každý vstřebával klimatický a kulturní šok, avšak čeští starousedlíci, zejména rodiny baťovců a škodováků, prokázali velkou míru empatie a nabídli krajanům pomocnou ruku. Připravili dárky, pomáhali v jednáních s úřady, skládali zálohy na byty, aby mladé rodiny měly kde důstojně bydlet, ve velkém dávali práci. Mnoho lidí ve své firmě například zaměstnal architekt a stavitel František Kosina z Kuřimi, který žil v Johannesburgu od 50. let.
Nově příchozí si museli zvykat na rasovou segregaci. Jihoafričtí černoši je oslovovali „boss“ a „madam“, ale často se s nimi prý dalo komunikovat snáze a otevřeněji než s některými příliš vážnými, bigotními a lehce nadutými Afrikánci s farmářskou mentalitou, kteří se pro Čechy typicky stali terčem posměchu a vtipkování. Samozřejmě se ale našlo mnoho našich, kteří lidi tmavé pleti nenazývali jinak než „kafři“ či neméně urážlivě „čerti“. Pokud se člověk naučil rychle jazyk a měl technické vzdělání, mohl poměrně rychle dosáhnout na velmi slušně placené zaměstnání a sociálního statutu, o kterém se mu doma v Československu ani nesnilo. Vila s bazénem, dva automobily, zahradník a služebnictvo nebyly výjimkou.
V posrpnové komunitě o sobě brzy dalo vědět pár úspěšných jmen. Luděk Mareš byl pověřen funkcí ředitele dvou platinových dolů, Václav Kunft založil konstruktérskou firmu Praga – Technical Services and Manufacturers, důlní inženýr Julius Tellinger z Karlových Varů se vypracoval na ředitele zlatého dolu v Krondaalu. V důchodu si tam pořídil i pštrosí farmu. Docent jaderné fyziky Vladimír Hnízdo léta působil na univerzitě Witwatersrand.
Vůbec nejznámější postavou byl ovšem kněz Zdeněk Čížkovský (1921-2004). Pocházel z Brna, jako mladík prošel nucenými pracemi i koncentračním táborem. Po skončení druhé světové války se věnoval studiu pedagogiky a chtěl se stát učitelem, avšak když se ujali moci komunisté, ilegálně opustil Československo a strávil dlouhý čas v uprchlických táborech, načež se různě protloukal západní Evropou. Několik měsíců se dokonce živil jako pianista v šantánu v Paříži, tedy zkušenost, kterou bychom v životopise budoucího kněze asi nečekali. Skončil ve Vatikánu, odkud v roce 1951 pokračoval do Jižní Afriky. Tam vstoupil do kněžského semináře, o sedm let později byl vysvěcen a vyslán do misie u „nebeských lidí“, neboli kmene Zuluů v provincii Natal na západě země. Později si vyzkoušel také úlohu nemocničního kaplana v rozvíjejícím se městě Durban.
Vedle angličtiny a afrikánštiny byl schopen komunikovat i v množství domorodých jazyků. Pochopitelně citlivě vnímal nelidskou stránku režimu apartheidu. Působením v černošských komunitách viděl, v jak hrozných podmínkách žijí, a neváhal uplatňovat svůj vliv, aby se domohl alespoň drobných ústupků od oficiální moci. Katolická církev obecně v Jihoafrické republice platila za hlasitého odpůrce apartheidu, někteří zahraniční kněží byli dokonce označeni za nežádoucí osoby a vyhoštěni. Čížkovský při kázáních odvážně kritizoval vládnoucí Národní stranu a biskup občas musel řešit stížnosti policejních orgánů na svého podřízeného.
Po srpnu 1968 se jen v Pretorii usadilo asi 1400 krajanů, v Johannesburgu dokonce kolem 2000. Úřady preferovaly mladé rodiny, vítáni byli také lékaři, chemici, ekonomové či vodohospodáři. Katolická církev také cítila nutnost nabídnout pomocnou ruku. Kardinál Josef Beran ve Vatikánu zařídil převelení Zdeňka Čížkovského na sklonku roku 1968 do Johannesburgu, aby zde byl k ruce početné vlně emigrantů. Zpočátku byly nedělní mše plné k prasknutí. Přicházelo až dvě stě lidí. Město Johannesburg dokonce do „zapůjčeného“ kostela zavedlo speciální autobusovou linku. Jenže po nějakém čase se kázalo, že ovečky svatostánek nenavštěvovaly kvůli slovu božímu, ale zejména aby se setkaly s ostatními uprchlíky, zjistily, které podniky nabízejí dobře placenou práci, ve které čtvrti jsou levné nájmy a kde mají dobré pivo. Jakmile přestaly kostel potřebovat coby komunitní centrum, debatní kroužek a bleší trh, lavice se dramaticky vyprázdnily. Pro Čížkovského to nebyla příjemná situace. Sám v pamětech s titulem „V Africe mi říkali Sípho“, které vyšly v roce 2003 v Praze, zmiňoval, že mladí lidé, odkojení dvaceti lety komunistického režimu, často pořádně netušili, jak mše svatá probíhá, že při čtení evangelia se má povstat, jak se správně pokřižovat a podobně. Oslovoval je proto, částečně v žertu, částečně káravě: „moji neznabozi“.
Čížkovský před misijním kostelem v kraji kmene Zulu.
papežem Janem Pavlem II.
Při kázání v Kroměříži v roce 1997. Všechny fotografie poskytnuty historikem Martinem Nekolou
Farář najezdil tisíce kilometrů do Pretorie, Durbanu či Kapského města, pokřtil na 600 českých a slovenských dětí, avšak rodiče tak činili převážně proto, aby ratolesti měly křestní list před nástupcem do jihoafrické školy. Mnozí také zneužívali Čížkovského dobroty a chodili si vypůjčovat peníze, které nikdy nevrátili. Johannesburská diecéze poskytla prostředky na pomoc uprchlíkům s tím, že až tito najdou práci a začnou vydělávat, postupně je splatí. To se však stalo jen v několika málo případech a Čížkovskému nezbylo, než rozprodat část své sbírky obrazů, aby dluh u diecéze uhradil.
Kromě poněkud nevděčné kněžské práce se Čížkovský mezi československými uprchlíky vydatně zaměřil také na sociální a kulturní činnost. Ve spolupráci se Sokolem pořádal taneční zábavy, dětské dny, mikulášské besídky a různé semináře. Každoročně na 21. srpna organizoval protestní pochody ke „dni hanby“, tedy výročí invaze Československa vojsky Varšavské smlouvy, přičemž protesty koordinoval také s exilovými organizacemi Maďarů, uprchnuvších po rozdrceném povstání na podzim 1956. Významné zásluhy si připsal, když hned od roku 1969 začal vydávat Jaro – Měsíčník Čechů a Slovák v Jižní Africe, v němž se vedle úvah, statí, politických komentářů o světovém dění objevovaly i úryvky klasické české literatury, výklady Bible pro mládež, anekdoty a cestopisné črty. Čížkovský sám téměř pět let zastával veškerou redakční práci.
Roku 1979 se Čížkovský stal farářem v Pinetown, kde jeho několikaletá poctivá práce vyústila ve vysvěcení nového kostela Panny Marie Neposkvrněné. Setkal se Matkou Terezou a krátce před sametovou revolucí se mohl ve Vatikánu zúčastnit i svatořečení Anežky České. Na cestu se mu složili někteří věrní farníci. Když padla železná opona, rozhodl se vrátit zpátky do vlasti a obnovit zde působení řádu Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné.
V roce 1991 zanechal Zdeněk Čížkovský rozpálený jih Afriky, rovněž stojící na prahu rozsáhlých politických a společenských změn, za sebou a natrvalo přesídlil na milovanou Moravu. Jeho bohatý život se naplnil 26. listopadu 2004, když ve třiaosmdesáti letech zemřel v Kroměříži.
