Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela

Pokud mají děti takový názor, je chválihodný, a vzít si mohou otce domu a dochovat ho, přece jen mají více sil, než stará maminka. Ale to se nestane, cizima rukama se hadi chytají nejlépe. Byla jsem mladá a starala jsem se 2 roky o manželova otce a od té doby by mě nenapadlo soudit, je to řehole a to byl Zdenek zlatý chlap, hodný a vděčný.

Udělala jste hodně. Soucit a obětování se pro druhého (i člena rodiny) má hranice, člověk nemá zničit sám sebe. Kamarádka vám radí dobře. Já jsem sice rozvedená a nikdy se o žádného manžela nebudu starat, ale měla jsem před léty na starosti maminku jako jediná dcera, otec už byl mrtev. Když se mamka po zlomenině a operaci krčku nerozchodila, nemohla jsem si ji vzít domů k sobě a maminka v LDN do smrti. Jedna kamarádka mi naznačila, že ona svojí mamince posloužila až do smrti, ale vůbec nevzala v úvahu, že se o péči s ní střídala se švagrovou, se kterou bydlí v jedné vilce a klidně si jezdila na zájezdy do zahraničí, zatímco se se starala švagrová. Nic si nevyčítejte, klidně bych jim řekla, ať si tatínka vezmou k sobě.

Udělala jste, co jste mohla. Zasloužíte si úctu, nikoli odsouzení. Neselhala jste a děti vám nemají co vyčítat. Zvlášť, když se na pomoci s tatínkem nijak nepodílely. A určitě si musely všimnout, jak vás to zmáhá. Obecně, kdo nemá vlastní vyčerpávající zkušenost, nemá právo soudit. Myslíte si, že by Jiří udělal to samé pro vás? Že by se takhle obětoval až skoro do sebezničení? Co si lidé s demencí myslí, těžko říct. Mám kolegu, který má maminku v Alzheimer centru, kam za ní pravidelně dochází. Říká, že když má maminka dobrý den (což se ovšem stává zřídkakdy), tak maximálně 2 až 3 vteřiny ví, že je to její syn. Tak asi takhle. Kamarádka vám radí dobře. Netrapte se a užívejte dne ...

Myslím, že jste udělala víc než jste mohla. Nemáte si co vyčítat.

O nemocného s demencí se lze starat v domácím prostředí jen do určitého stupně onemocnění. 24 hodin denně se starat sám doma o člověka s demencí v posledním stádiu není v lidských silách - ani s docházející pečovatelskou službou, i od nich pak je doporučováno přesunout pacienta do zařízení, které je na tuto péči specializováno. Udělala jste pro manžela co bylo ve vašich silách, dál by to bylo sebezničující a manželovi v důsledku neprospívající ... Děti se na péči o tatínka nepodílely, myslím, že si ani o demencích nic nepřečetly a ví tak akorát kulový, co takové onemocnění znamená, ať si trhnou nohou ... Děti selhaly, ne vy ...

Jedna osoba nezvládne starat se 24 hodin denně o tak těžce postiženého pacienta. Nemáte si co vyčítat.

Kdo to nepoznal, neměl by soudit. Je zajímavé, že děti by se takto neobětovaly...určitě by měly výmluvu, že musí přece pracovat. Žádné z nich by se nechtělo stát ošetřovatelem. Ono přebalit člověka, který se brání a nepomůže vám, je těžké pro mladého a zdravého, ale téměř nemožné pro seniora. Nedělejte si výčitky, dělala jste, co jste mohla.

Zbavit se uměle vyvolaného pocitu sebeobviňování ze selhání je složitější než "hodit za hlavu" soudy druhých. Kdo na vlastní kůži nepoznal "vyhoření", ví "kulový".

:-) Sebeobranné vyviňování nezúčastněných je stará vesta samolibého pěstování osobního kreditu, očišťovat se házením špíny na druhé je pohodlným řešením vztahů hroších kůží a kachních žaludků co svět světem stojí :-)