Hroby padlých

Děkuji za zajímavý příspěvek. Ve Vojenském ústředním archivu, kde jsem léta pracovala, bylo samozřejmě i mnoho průkazního materiálu o tom, že všichni Němci bojovat nechtěli. Např. Říšský válečný soud soudil tzv. odpírače vojenské služby. Pro ty byl většinou trest smrti, ale v některých případech po žádosti o milost byli ti odpírači místo popravy zařazeni do trestních oddílů, většinou někam do přední linie, kde byla naděje na přežití takřka nulová. Řada německých vojáků byla vlastními jednotkami zastřelena jako zrádci ještě na úplném konci války v Schörnerově Armádě Střed, protože už nechtěli bojovat a uprchli. Nejvíce válečných hrobů německých vojáků bylo na území SSSR. Ty byly po válce logicky odstraněny (co je vidět ve filmu Slunečnice, kde hlavní hrdinka Sophia Loren chodí po pláních a hledá hrob své lásky, to skutečně bylo možné jen ve filmu), i když divize SS Das Reich původně ke svým hlášením přidávala kreslené plánky s místem hrobů poblíž nějakých obcí, aby se daly po válce najít. Německá značení hrobů se po válce odstranila, ale vím, že podle různé dokumentace se místy u nás hroby daly najít, např. na Domažlicku. Uvádím to jako fakt a nic neobhajuji. Válka je hrozná vždy, z mnoha stran. Za kuriozní považuji, že jsem asi v roce 1975 narazila na hřbitůvku v příhraniční obci Malonty v jižních Čechách na náhrobek, kde byl připomenut syn německé rodiny, který kdesi na Východě položil svůj život jako voják za Vaterland. Mezi starými hroby původních obyvatel až z 19. stol. tam nějak omylem zůstal nezlikvidován. Omlouvám se za dlouhý komentář.

Přečetla jsem, ztratila se v popisu válečných událostí, pochopila varování posledního odstavce. :-(