Zápisník starého muže: Poprvé ve škole

Trochu mi to připomnělo můj vlastní příběh. Sice ne hned ze vstupu do školy, ale přece jen ještě ze základní školy. S nedobrovolným přestěhováním na druhý konec Čech se u mě probudil vzdor a s ním spojený kritický pohled na učitele. A bylo to takové, jak jste tu uvedl. Celkově jsem se učila dobře, s tím problém nebyl, ale s chováním. Autority jsem uznávala a snad i měla ráda, "neautority" naopak. Když přišla maminka ze schůzky SRPŠ, byla z toho celá pryč. Někdo si mě nemohl vynachválit, jiný mě označil za protivnou a drzou.

Jak to tak sleduju u svých vnoučat, myslím, že se ve školství od našich dob nic moc nezměnilo. Je pořád stejně zkostnatělé, jako bylo dřív. Záleží jen na dobré vůli učitelů, jakou do výuky vnesou kreativitu. Tito jsou pak respektováni a milováni. Ale učitelky obecně přirozenou autoritu nemají, takže si jí vynucují křikem a rozdáváním poznámek a trestů. Domnívám se, že pokud se dítě například musí za trest naučit básničku nebo jí musí samo za trest vymyslet, že u něj láska k literatuře rozhodně nepropukne. Opravdu mě fascinuje, jak se stále bazíruje na obalených sešitech, na nalinkovaných okrajích a dokonce jedna paní učitelka vyžaduje různé druhy sešitů, ale pouze a jedině v červené barvě. Takže sklopit uši a nevybočovat z průměru :-)