Celou tuhle odbornou disputaci odstartoval Karlův výrok: „Pánové, já se na to..., mně snad dneska ani náhodou nepřijde dobrá karta,“ a Viktorova odpověď: „Milý hochu, to není věc náhody. Hraješ ten mariáš jako ponocnej a naštval jsi Kartiboha.“ (Jen drobné vysvětlení pro nemariášníky a karetní analfabety: Kartibůh je nejvyšší autoritou světového karbanstva, je to velice urážlivá a mstivá nadpřirozená bytost, kterou je neradno naštvat nějakou chybou při hře. Okamžitě to totiž provinilému hráči vrátí špatnými kartami, smůlou ve hře a samozřejmě posměchem protivníků).
Ale vraťme se k teorii náhody. Slova se ujal Venca: „Kecy o náhodách jsou nesmysl. Všechno je předem napsáno ve hvězdách. Třeba to, že tady Karlovi právě dneska nepůjde karta, bylo rozhodnuté už v okamžiku, kdy se narodil. Tomu se nedá utéct, co řekly planety, to se splní. Když se na nebi za letu vykadí pták a Karlovi to přistane přímo na palici, taky to není žádná náhoda blbec, to už bylo dávno předurčeno jeho osudem.“
„Omyl, pánové,“ oponuje Tonda, „náhody postihujou hlavně nepřipravené jedince. Já například kdykoli jsem začal chodit s nějakou holkou, rychle jsem se seznámil s potenciální tchýní a prostudoval jsem pečlivě její povahu. Abych pak třeba náhodou neměl doma panovačnou fúrii po mamince. No a vidíte, moje Květuška je ryzí zlatíčko, přímo drahokam na podušce manželství. Nebo když mi náhodou přes cestu přeběhne černá kočka, nic se neděje, protože neprodleně zalezu doma do pelechu a vylezu až za pořádně dlouhej čas. Květuška mi sice nadává, že jsem línej vepř, ale to není žádná náhoda, ona mi to říká poměrně pravidelně. Jak vám povídám, řádně připravenýho chlapa žádná náhoda nepřekvapí.“
„To já mám s náhodama většinou vyrovnanou bilanci,“ informuje Ota. „Na mě choděj ve dvojici, vždycky jedna dobrá a jedna blbec. Já když už náhodou vyhraju čtvrtou ve sportce, tak zrovna v tom tahu je to náhodou jen mizerná dvacka, přestože normálně se bere i sto padesát kaček.“ Na to reaguje Jarda smutným sdělením, že jeho náhody jsou výhradně blbci, neboť ho už několikrát vymákl revizor v tramvaji, zrovna když náhodou neměl platnou jízdenku. Je ale okamžitě Karlem upozorněn, že tohle vlastně seriózně za náhodu blbce považovat nelze, když jezdí načerno permanentně a tudíž platnou jízdenku nemá nikdy.
Univerzální vzdělanec Vladimír konečně vnáší do naší debaty opravdový vědecký punc. Četl prý kdysi knihu s názvem Kategorie nahodilého v dějinách filosofického myšlení. Obšírně vykládá, že problematikou náhod se zabývali už velicí filosofové Aristoteles, Avicenna, Liebniz, Spinoza. Cituje nám Hegelovu definici „… nahodilé je takové, co nemá důvod svého bytí v sobě, nýbrž v jiném…“. Zdůrazňuje, že o shodách náhodných jevů bádal slavný psychoanalytik Jung. Popisuje také, jak se náhoda několikrát podílela i na významných vynálezech a objevech lidstva. Svůj skvělý fundovaný referát ovšem zakončuje skeptickým oznámením, že žádný z těch velikých mozků minulosti nerozhodl, jestli náhoda je nebo není blbec.
No dobrá, když to nezjistily velké mozky minulosti, je těžké předpokládat, že se pravdy dopátráme my, nepříliš velké mozky přítomnosti. Radši toho necháme. Jen vzdělanec Vladimír nám ještě odcituje metaforický závěr z oné kdysi přečtené učené knihy: „Nahodilost je rubem mince, jejímž lícem je zákonitost. Je pestrým šatem světa, jehož chodu vládne zákon.“
Hrajeme mariáš a poklid hospůdky ruší pouze obvyklé karbanické průpovídky. Do atmosféry decentně hraje rádio, umístěné na horním regálu výčepu. A vtom – věřte nebo nevěřte – z jeho reproduktoru zazní krásná písnička pánů Ježka, Voskovce a Wericha „Život je jen náhoda“. Tak co myslíte, je náhoda blbec?