Dnes jsem přes poledne chtěla jet jako obvykle na kolo. Mezi vraty jsem potkala Báru a ona vtipně poznamenala: "Jen jeď, ať máš co psát!" Haha - jsem odvětila a jala jsem po dlouhé době, kdy jsem měla prozkoumané všechny cyklostezky směrem od Prahy na jih a trasa do Vraného a zpět už mě trochu nudí, prozkoumat trasu na opačnou stranu. Tedy směrem do Prahy.
Vyguglila jsem si trasu. Pěkně se nechám převézt přívozem na druhou stranu Vltavy, tam pojedu na Císařský ostrov, tam se nechám převézt zase zpátky na pravý břeh a pošupajdim si cylokstezkou k domovu. Přijedu k přívozu - je na druhý straně. Čumím do jízdního řádu, kterýmu nerozumím ani za mák, a protože je 30 stupňů a nechce se mi čekat, přehodnotím operativně plán a vyrazím po pravým břehu směr Podolská vodárna, Vyšehrad. (Musím poznamenat, abyste byli v obraze - jsem typický vesničan ve velkoměstě, takže mě nepřestává překvapovat a stále objevuji její záludnosti.)
Dojedu tedy k Podolskýmu bazénu, uhnu doleva po mostku přes mrtvý rameno Vltavy, na konci mostku se rozhlížím vlevo nic, předemnou voda, vpravo pěšina, když tam přijede švarný senior na elektrokole a začne se taktéž rozhlížet. Řeknu: "Taky koukáte kudy tudy?" Kouká do mobilu a vece: "No, mapa říká, že tam asi ne, tak to zkoušet nebudu." A svižně odjíždí.
No tak já to schvalně zkusím! A vjedu na vybagrovanou stezku vysypanou makadamem. Přibržďuju z kopečka, abych si nerozbila hubu, ujedu 50 metrů a tam si s bagříkem přes celý chodník hrajou tři chlapi. Musím slézt z kola, přetlačím to na schody a pokračuju tlačmo v přímém směru. Když skončí makadam, nasednu, ujedu 50 metrů a konec chodníku, přeplocený zeleným drátěným plotem. A za plotem voda, takže se ho nebudu snažit přelézt, otočím se a tlačím kolo zase zpátky. Míjím silničáře, vesele se baví. Zpražím je vražedným pohledem, ale navíc se nezmůžu, protože ze mě leje, funím a sotva strkám kolo po schodech. Mám dlouhé elasťáky, aby nebyla vidět moje celulitida a přes ně krátké cykloelasťáky aby mě netlačila sedačka. Nemůžu ani sundat triko, protože nemám podprsenku, aby mě neškrtila. Dohrabu se na mostek, sednu na kolo a jedu zpět tudy kudy jsem sem dojela. Po cestě míjím zelenýho panďuláka, jež se mi nepokrytě řehtá a nabádá mě, abych si koukala do půlnoci objednat.
Domů dojedu rozhicovaná s vyplazeným jazykem. Moje chytré hodinky blikají červeným srdíčkem, jako že mám asi infarkt. Ignoruju je a vlezu do bazénu. Zasyčelo to jak v kovářským sudu. Takže se zase hezky vrátím ke svému Vranému a průzkumové cesty si přísně zakazuju!