Umíme číst zvířecí emoce?

Děkuji všem, kteří kratičké ukázce psího radování ze života fenečky z útulku zaujalo. Když jsem článek psala bylo vše prosluněné a za několik dnů poté byl z článku nekrolog.

Díky, Vaše fenka je krásná, stejně jako ty fotky :-)

My máme parťáka našeho Rexe, čistokrevného voříška. Chytrého, poslušného a milujícího. Je to vítací typ. Máme ho na dvorku a kdybychom přes den 100 x přišli na dvorek radostně nás vítá. Chodí většinou na vodítku, ale sem tam si dovolím pustit ho, vždyť je to do dvorku už jen kousek a stačí chvilka nepozornosti a je ... kde je... fuč. Pískám, volám, nic. Po chvíli přiběhne, jazyk až na vestě a uši sklopené, provinilý. Dostane vyhubováno, ale on ví, že se dlouho zlobit nebudu. Poslední dobou, ťuk ťuk, abych to nezakřikla, si mě pořádně hlídá. Já z toho mám radost, zřejmě dospěl a ví, že doma je doma. Děkuji za pěkný článek. A ano, Rexík je náš poslední pejsek.

Marcelo, děkuji za přiblížení emočních i náladových projevů kočiček. Zaujala mě zmínka o tom, že křivdu kočka sdělí bezprostředně - zahlížením. Takový pohrdavý, znechucený a svým způsobem výraz "nad věcí" projevila moje Čikina zatím jen jednou. Na vycházce omítala opakovaně akceptovat pokyn "ke mně" a tak dostala na zadek proutkem. Rodiče by řekli, že jsem jí jen vyprášila blechy z kožichu. Sklonila hlavu, popošla pár metrů před nás, byla jsem tam s kamarádkou a jejím psem, pootočila hlavu, přimhouřila oči a úkosem se na mě podívala. Byla zklamaná, zraněná, pohrdala mnou. Kamarádka se mohla smíchy potrhat a prohlásila: "To byl ale pohled!" Byla to určitě chovatelská chyba z mé strany, protože od té doby, kdykoliv zvýšeným hlasem zavolám "ke mně," přichází pozvolna, zastaví se dva tři metry přede mou a přiblíží se jen tehdy, když řeknu "já už se nezlobím." Potom přiskočí a radostí by mě objala. Ach jo, chybami se člověk učí jak na dětech, tak na zvířatech. Čikina je můj první a poslední pes a vím, že bych stejnou chybu neopakovala. Možná jsou adoptovaní psi senzitivnější.

Pejsek je moje láska . Venčíme pouze na vodítku , nechci aby ji nějaký pes pokousal , bezpečnost na prvním místě . Odpovědný je vždy páníček , zvíře za to nemůže . Jinak hezký článek.

Kočky samozřejmě také dokážou své emoce dávat výrazně najevo. Nudící se kočka svěsí vousky, přivře oči a jasně vyjadřuje stížnost a rozmrzelost, že si jí nikdo nevšímá - kocour dává najevo svou nelibost ještě hlasitým mňoukáním. Kočka, která spatří něco zajímavého, napne vousky, oči se jí rozšíří, někdy se přikrčí a chystá se k objektu zájmu vyrazit. Útěk ze strachu - kočka se přikrčí, případně zježí srst, za hračkou běží uvolněná a oči vyjadřují spokojenost. Nespokojená kočka reaguje na pokárání uraženým pohledem - říkáme, že na nás zahlíží. A kočičí pomsta může dojít tak daleko, že ukřivděný mazlíček znečistí místo zachůdku někde vedle... Klidně spící kočka se v pelíšku dokáže rozvalovat a dokonce vyloudí jakýsi spokojený úsměv.

Jani, hned jak jsem uviděla úvodní obrázek věděla jsem, že mne Tvé vyprávění jako vždy potěší. JSTE s Čikinou správná dvojka, tak jako jsem byla já s Bertíkem. Jestli se nepletu, podobnou fotku jak se opírá o kmen stromu jsem již někde kdysi viděla... Díky za milá slova. Bertice

Nepodceňujme zvířata. I ta mají své problémy a své emoce. A dávají se s gustem najevo. Hezká úvaha.

K otázce mě přiměl článek s názvem "Kočičí emoce umí číst jen 13 procent lidí. Ti jsou v tom ale excelentní. Kdo z vás, na i60, patří mezi oněch 13%?

Děkuji za komentáře. Vím, že je zde na i60 hodně "kočičkářů" a těch bych se ráda zeptala, zda se kočičky také dokáží usmívat nebo vyloudit něco úsměvu podobného. Kocourka jsem měla před více jak šedesáti lety a na jeho čumáčkovou mimiku už si nevzpomínám. Děkuji za odpověď.