V jeho závěru se postavil do čela pofiderní exilové vlády Českého království a nárokoval si panovnickou korunu. Z fragmentů dostupných informací pojďme zmapovat osudy zjevného podvodníka, kterému se záhadným způsobem dařilo mnohé přesvědčit, že je modré krve a patří k právoplatným dědicům trůnu.
Začněme kratičkým historickým exkurzem. Knížata a hrabata Thun-Hohenstein patřila od 17. století v českých zemích mezi známé aristokratické rody. Členové dosáhli řady vojenských úspěchů, mnozí z nich se stali vlivnými církevními hodnostáři. Někteří byli aktivní také za českého národního obrození, nicméně porážka revoluce roku 1848 je nasměrovala zpět k loajálnímu postoji vůči habsburské monarchii. Asi nejznámější osobnost rodu, František Antonín, se po letech strávených v říšském parlamentu v březnu 1888 stal rakouským ministerským předsedou a ministrem vnitra, o rok později místodržitelem v Čechách. Hrabě Leopold, majitel choltického panství, později nechvalně proslul svým zájmem o okultní vědy a členstvím v NSDAP. Podobně i hrabě Jindřich patřil za protektorátu ke spolupracovníkům Sicherheitsdienst a předním představitelům fašistické organizace Vlajka. Po válce byl odsouzen na doživotí, ale uprchl z vězení. Většina z rodu Thun-Hohensteinů přišla Benešovými dekrety o majetek a odešla do Německa.
A teď již neuvěřitelný příběh jednoho z pěti potomků bývalého hraběte Jana Nepomuka Thun-Hohenstein, který v Kostelním Vydří u Dačic vlastnil velkostatek. Syn Hans Heinrich neboli Jan Jindřich se narodil 27. března 1930. Vychodil obecnou školu, po německé okupaci působil v Hitlerově mládeži a většinu války pomáhal na statku. V dubnu 1945 spolu se zbytkem rodiny opustil Čechy a zamířil do Rakouska, posléze do Bavorska. Jeden šlechtický příbuzný je ubytoval na zámku Blumenthal nedaleko Augsburgu.
Jan Jindřich se zde vyučil na obchodního příručího. Když dospěl, vystřídal různé dělnické profese ve Stuttgartu a Mnichově, provozoval obchod se smíšeným zbožím, rozvážel uhlí, pracoval v továrně na látky, jako noční vrátný i coby provozní hotelu v rakouských Alpách, spravoval statky několika zámožných bratranců, stačil se také několikrát oženit, rozvést a počít tři děti. Když spolková vláda přiznala rodině štědré odškodnění za majetek, nuceně zanechaný v Československu, zakoupil vlastní restauraci. Nemálo financí však věnoval i monarchistickému spolku „Lidové hnutí pro císaře a říši“ (Volksbewegung für Kaiser und Reich), kde působil například Otto von Habsburg, syn posledního císaře Rakousko-Uherska Karla I. Západoněmecké bezpečnostní složky měly podobné organizace v hledáčku.
Jan Jindřich Thun-Hohenstein byl rodiči ustanoven univerzálním dědicem rodového majetku a doufal, že vstup do radikálních konzervativních kruhů, usilujících o rozvrat lidově demokratických států i Spolkové republiky, mu jednou pomůže vše získat zpět. Zatím ale musel snášet těžkosti všedního života. Před narůstajícími se dluhy i hrozícím vězením se v létě 1956 rozhodl utéct. Zatímco desítky tisíc lidí prchaly zpoza železné opony na Západ, on zvolil opačný směr a 23. července ilegálně vstoupil na území Československé republiky, aby požádal o politický azyl. Obdržel jej a nechal se zaměstnat jako svářeč ve fabrice v Chebu.
Když také druhá manželka na dálku žádala o rozvod a rodiče v korespondenci prosili, aby se vrátil a uspořádal své osobní záležitosti, přesně po roce, v červenci 1957, se neúspěšně pokusil o přechod hranice zpátky, z Československa do Bavorska. Po zadržení u Prachatic vylíčil svůj příběh překvapeným vyšetřovatelům. Poté, co vytěžili zajímavé informace o spikleneckých rejdech feudálních živlů, lidový soud rozhodl o neprodleném vyhoštění Thun-Hohensteina, německého státního příslušníka, zpět do Spolkové republiky. Z vyšetřovacích spisů vyplývá, že Státní bezpečnost důkladně prošetřovala jeho výpovědi a kontaktovala i sourozence, dosud žijící v Československu. Všichni se jej svorně zřekli, označili za notorického lháře, podvodníka, hochštaplera a člověka psychicky narušeného. Vše nasvědčuje tomu, že československé orgány se chtěly podivína co nejrychleji zbavit.
Na řadu let jeho stopa mizí a překvapivě se znovu objevuje 29. října 1965, když ilegálně vstoupil na území republiky z Rakouska, kousek od hraničního přechodu Hatě. Znovu se ocitl v poutech v úřadovně StB. Tentokrát o sobě hovořil jako o bývalém důstojníkovi francouzské cizinecké legie, ošlehaném boji v Alžírsku, význačném makléři v Římě a konzulovi československého exilu u Svatého stolce. Vyrukoval s historkou, že byl ohrožen na životě a stíhán rakouskou a italskou policií za špionáž, proto že se rozhodl vyhledat ochranu v Československu. Major vedoucí výslech napsal do hlášení: „Je zde vážné podezření, že jmenovaný vniká na naše území pouze z osobních prospěšných důvodů, neboť je zde vždy po určitou dobu ubytován a hoštěn.“
Stránky výslechového protokolu zaplnily detaily o schůzkách s předními exulanty, generály a sudetoněmeckými spolky, o konspiračních cestách do Londýna, Paříže, Ženevy a za lichtenštejnským knížetem. Dnes už těžko rozklíčovat, zda bylo vše výplodem příliš bujné fantazie, nebo některá sdělení stála na reálných základech. Každopádně o dva dny později se Thun-Hohenstein ocitl vyhoštěn zpět v Rakousku. Nepomohlo ani přesvědčování, že disponuje přísně tajnými plány revanšistických emigrantských skupin, které výměnou za azyl prozradí.
Výtah ze slavnostního prohlášení Thun-Hohensteina z března 1969. Poskytnuto M. Nekolou
Seznam Thun-Hohensteinovy exilové vlády. Foto poskytnuto M. Nekolou
Nikde nechtěný světoběžník o sobě dal zanedlouho vědět ve frankistickém Španělsku, kde se spřáhl s roztodivnou skupinou, která se označovala jako „Prozatímní vláda Spojené Republiky Česko-Slovensko-Podkarpatské“. Ve funkci provizorního prezidenta a zároveň sekretáře vystupoval jistý Jan Jun, původním povoláním lesnický dělník, a v seznamu členů kabinetu nechyběli generálové, biskupové nebo kontroverzní postavy jako Ferdinand Ďurčanský, slovenský separatistický politik, který po válce unikl před trestem smrti.
Thun-Hohenstein v prohlášení z 13. března 1969, vydaném tentokrát v Lucembursku, z titulu korunního prince Českého království vyhlásil, že až komunismus padne, ujme se vlády a zajistí rovná práva pro všechny. Nepřekvapí, že ve svém velikášství zmínil také schůzku (pochopitelně nikdy neuskutečněnou) s prezidentem USA Richardem Nixonem, který mu měl pro Československo přislíbit půjčku 50 miliard dolarů. Celá akce však prošla zcela bez zájmu sdělovacích prostředků a veřejnosti.
Zatracovaný a vysmívaný enfant terrible československého exilu neustále zápasil s nedostatkem financí a musel se neustále skrývat před věřiteli. Život na hraně v podání Jana Jindřicha Thun-Hohensteina nakonec skočil za nejasných okolností předčasně, 12. března 1975 v rakouském Salcburku. „Dědic českého trůnu“, který dokázal dlouho obelhávat všechny, včetně sebe sama, se tedy nedožil ani pětačtyřiceti let. Jeho příběh slouží spíše jako historická kuriozita a příklad, že ne všichni bojovníci za svobodu a demokracii byli hnání vznešenými úmysly.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
