Řeknu vám rovnou, ten rozhovor nebyl nic moc. Obludy se ptaly se na věci, které já vůbec nevím. Například proč my pozemšťani tak krademe, proč ještě nebylo objeveno perpetuum mobile, proč se rozešla Hanychová se Soukupem a podobně. Nakonec naštvaně svěsily zelená tykadla a se slovy „chytíme si chytřejšího“ mě zase vysadily v naší ulici. Ať si trhnou nohou, že ano!
Jenže to mělo háček. Za těch pár minut, co jsem byl vyslýchán v ufonském talíři, uplynulo tady na Zemi sto let. To, že jsem se ocitl v daleké budoucnosti, se mi potvrdilo hned, jak jsem si po příchodu domů pustil televizní zprávy. Zrovna tam totiž hlásili, že policie už vyšetřila, kdo v září roku 2020 otrávil kyanidy řeku Bečvu. Zjistila prý, že ryby samy spáchaly hromadnou sebevraždu na protest, že je rybáři lověj na žížaly. A ve sportovní rubrice zase informovali, že za poslední rok nebyl ve fotbalové lize zaznamenán žádný pokus o podplácení rozhodčích.
Tak jsem se stal člověkem časů budoucích a těšil se na nové zážitky. Kampak lidstvo dokráčelo za těch sto let? Zmoudřelo či zblblo? Jsou holky hezčí, než byly dřív? Začali politici mluvit pravdu? Byly po celou dobu mé nepřítomnosti valorizovány důchody? Jak chutnají olomoucké syrečky, které od dětství tak miluju? Opravili už dálnici v úseku mezi Mořeticemi a Kroměříží? Naplněn těmito a spoustou dalších otázek jsem hned ráno natěšeně vyrazil mezi lidi.
První překvapení mi ale předložila matka příroda. V sousedově zahrádce divoce bují kaktusy, na nebi krouží pelikán, kolem hlavy mi zavíří kolibříci, po chodníku se rozvážně sune tarantule a přes silnici plaše přecupitaly tři surikaty. A sakra, to globální oteplování sebou fakt pořádně hodilo! A taky ta invaze rostlinných a živočišných druhů. Nevycházím z údivu. V parku dvě paničky venčí medvídky mývaly, jedna z nich zrovna uklízí hovínko do popelnice s nápisem „Za čistou Evropskou unii“.
Takový šok jsem opravdu nečekal, musím si neprodleně dát uklidňujíci pivko. Zjišťuji, že moje oblíbená hospoda U hradeb se teď jmenuje U Čínské zdi a na tabuli s obědovým menu nabízí „Kung pao a knedlýki“. Přichází vrchní s dotazem, zda si přeji dvanáctku Pekingský Prazdroj nebo desítku Šangnhajského Kozla. Na zdi nad výčepem visí plakát Všeobecné zdravotní pojišťovny. Hlásá, že vojáci, hasiči, policisté, státní úředníci a vylosovaní občané nad devadesát pět let věku mají očkování proti zarděnkám, prasečímu moru, vzteklině a malárii zadarmo. Jdu na toaletu a opět je zde dilema. Jsou tu hned šestery dveře do kabinek s nápisy „Ženy“, „Muži“, „Oboupohlavní“, „Bezpohlavní“, „Dosud nerozhodnutí“ a „Ostatní“. No vida, tak v právu nás prostých občanů na pohlavní sebeidentifikaci už společnost dost pokročila a nezbývá než věřit, že v tom bude pokračovat. Já bych si ještě představoval třeba specializovanou kabinku „Rychlá změna“. Tam by například mohli vykovávat malou potřebu pánové, u nichž je riziko, že se přímo v průběhu močení rozhodnout být ženou, a mohli by se hbitě přemístit od mušle na mísu. Ale to jen takový nápad, nechme to odborníkům.
Bloumám ulicemi a sleduji další novinky, které přineslo sto let mé nepřítomnosti. Vidím náklaďák s nápisem „Odchyt zatoulaných domácích mazlíčků a uprchlých důchodců“. Vidím billboard s výchovnou výzvou pro školní mládež „Nebij svého učitele, je to člověk jako ty“. Zastavuji se u výlohy lékárny, která inzeruje slevovou akci na sto osmdesát osm druhů antidepresiv. Nejvíc se ale podivuju, když potkávám mateřskou školku na procházce. V první chvíli nevěřím vlastním očím, jdu blíž a ono je to pravda. Všichni ti mrňouskové mají k pravému oušku přirostlý malý mobilní telefonek. No a je to tady! Darwinovská teorie vývoje druhů funguje – tak dlouho byl mobil pro lidi životní potřebou, až jim narostl na těle.
Rychle se rozhoduju. Kdepak, tahle doba není pro mě, já chci pryč. Takže tímto důrazně apeluji na zelené obludy: Okamžitě přileťte s tím svým létajícím talířem a odvezte mě zpátky!
