Co všechno o nás ví naše kadeřnice
Ilustrační foto: Pexels

Co všechno o nás ví naše kadeřnice

4. 11. 2023

Léta jsem chodil k našemu obecnímu holiči. Byl rychlý, levný a hlavně nemluvný. Poté, co pověsil řemeslo v pětašedesáti letech na hřebík, byl jsem nucen přejít ke kadeřnici. Stříhá prý dobře, také rychle, ale ještě rychleji mluví.

A právě pro ta její nikdy nezavřená ústa se chodím stříhat maximálně jednou za půl roku. Když už není zbytí a na mé řídnoucí, leč dlouhé kadeře, není hezký pohled, obrním se trpělivostí, polknu panáka slivovice a jdu otevřít dveře salónu "Vlasta Líbalová - kadeřnice".

„Račte si sednout, tak co dnes provedeme s makovičkou?" ptá se bodrá žena s růžolícími tvářemi.

„Jako vždy, milostivá paní," odpovídám rafinovaně, abych zjistil, zda paní Líbalová ví, s kým má tu čest. Ona totiž pak podle toho, zda svého zákazníka zná či nezná, rozvíjí vlnu zaručených zpráv. Tedy povídaček. A protože nejsem častým hostem, a evidentně neví, kam mě zařadit, začne opatrně.

„Tak jsem tu měla Verču Zemánkovou, však víte která to je, ta v kopci za sokolovnou. No a ta mi povídala, že prej ten jejich soused Janota prosázel milion korun a bude muset prodat chalupu. Já teda nevím, kde vůbec ty peníze vzal, ale teda milion korun, to už je pořádná darda. Nemyslíte?"

Milana Janotu znám, ale nic na to neříkám, a tak Líbalka pokračuje.

„Jiřina, teda paní kuchařka z domova důchodců, říkala, jestli za tím spíš není ten jeho syn, co má každej rok nový auto. Přijede, obhlídne grunt, ani trávník neposeká a zase jede. No, kdo ví, v čem všem jede, že?"

Mlčím.

„Viděl jste ho někdy? Na ruce prsten, v uchu náušnici, to není normální chlap. Prej jede v nějaký šmelině, ale jestli to jsou nějaký drogy či co, to vám fakt nepovím."

Vím o tom své, ale ještě se pořád držím a nereaguji.

„Tak si říkám, jestli ten mladej Janota není zrovna ten stroj na sázení, no víte, jak to myslím. No, že ty prachy vytáhl z taťuldy on!"

Už jsem nevydržel.

„Paní Líbalová, jistě víte, že pan Janota je necelý rok vdovec. Jeho syn je poměrně úspěšný výtvarník. Možná Milan uvažuje, že se přestěhuje blíž k synovi, přeci jen udržovat dům v těch letech už není tak jednoduché..."

„No nevím, já vím svý. Necháme kotletky?"

„Ano prosím, jen lehce zastřihnout."

„Jsem taky docela zvědavá, jak to dopadne s tou Vlachovou, co mají ten žlutej barák nalevo od pošty. Chudák ženská je na tom špatně, odvezla ji sanita a v nemocnici ji hned vykuchali celej spodek."

Zbystřím. Ne zrovna žluté, ale spíše vanilkové barvy je náš domek nalevo od pošty.

„Prej jí teď čeká chemoterapie. To bude brzy bez vlasů. No já tu nějaký paruky mám, ale ona zrovna měla tak krásný vlasy, tak nevím, ta náhrada půjde poznat."

„Říkala jste Vlachová?"

„Jojo, docela čupr ženská, chodí s paní Irenkou a místostarostovou do sokolovny na jógu. Jako tu seniorskou. Tak teď bude muset pauzírovat."

Ano, tak to sedí, žena chodí na jógu.

„A to se ví, že je tak nemocná?" ptám se.

„Tady se nic neutají, je to moc špatný. Dneska to má každá druhá, přijdou na barvení a za půl roku pro paruku..."

Už to nemohu poslouchat. „Já myslím, že to takto bude v pořádku. Co jsem dlužen?"

„Dvěstětřicet. A neoholíme ještě?"

„Ne, děkuji, někdy příště."

Odcházím a zase už dlouho nepřijdu. Z Váchové se žlučníkovou kolikou je Vlachová s rakovinou. Holt, kadeřnice toho o nás vědí mnohem víc, než my sami.

 

P.S.: Jména jsou smyšlená, asi podobně jako příběhy paní kadeřnice.

 

 

 

 

Hodnocení:
(4.8 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Komberec Jakubcová
Chodím pravidelně ke stejné kadeřnici skoro deset let. Většinou tam pracují ve třech a nevšimla jsem si že by tam docházelo k takovým rozhovorům, které ve svém článku popisujete. Já si většinou čtu nějaké časopisy, max. se pozdravím se známými. Moje kadeřnice se mi zeptá jak se mám, já ji pozdravuji dd snachy a tím končí veškerý hovor. To vše záleží na lidech.
Alena Velková
Jo, u kadeřnice se semele všechno, někdy taky žasnu...vystihl jste naprosto přesně jak vznikají deziformace :-))

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.