Kurzivka o chybějících rukou

Jendo, já asi patřím k těm málo, kteří raději pohladí, než by hlazení dostávali. Je příjemné hladit i kočičky.

Naprosto výstižně napsané, díky.

Honzo, moc pěkně napsané. Nejvíc to chytne za srdce ty, kteří žijí sami a třeba nemají ani vnoučata, se kterými by se pomazlili. A ti, co nežijí sami, si to uvědomí a váží si toho, že jim je někdo tak hodně blízko a pořád. Děkuji.

Moc zajímavá glosa. Děkuju

Honzo, krásně napsáno. Uvědomila jsem si, jak moc mě poznamenal covid. Dřív jsem automaticky podávala ruku, objala, políbila...Dík covidu jsem si odvykla. Ne že bych se bála o sebe, ale představa, že ohrozím někoho jiného, ta je pro mě horší. A tak se ostýchám a vynechávám to, co bylo x let samozřejmostí. A nejspíš nejen já.

Dámy, moc děkuji za vaše komentáře. Paní Řeřichová váš komentář je velmi empatický, díky. Věrko, těším se na tvůj příjezd, přijedou nejen ruce, ale hlavně celý člověk.

Jendo, smutně krásné. Vím, jaké ruce a ručičky ti chybí. Aspoň já zase někdy přijedu. ♥

Moc krásné zamyšlení a úvaha. Ruce blízkého člověka chybí zcela určitě, zatím se mě toto netýká a jsem za to životu vděčná. I ty maličké ručičky vnoučátek když mě obejmou, pohladí apod. jsou moc příjemné dotyky.

Pane Zelenko, děkuji vám za až dojemné zamyšlení. Vždyť já si ani neuvědomoval, že takové ruce mám denně na dosah. Bral jsem je jako samozřejmost. A mám radost, že i své ruce mohu dávat svému okolí k potěše i pomoci!

Pane Zelenko, Vaši kurzivku jsem si přečetla třikrát a polykám slzy. Ten, kdo poznal a ztratil láskyplné doteky rukou, ví své. Děkuji. Toto je jeden z Vašich nejsilnějších článků na íčku.