Za mne však tento úsudek nemohu potvrdit. Arménie mne nadchla. Především svým klidem, pokorou jejího obyvatelstva a nenásilnou vírou v ochranu všeho ještě arménského.
Hlavní město Arménie Jerevan si žije svým zakavkazským životem, s východem slunce je ospalé, ničím okouzlující. Je rozlehlé. S puncem bolševika nabízí k vidění ponejvíce růžové megastavby, ale také mohou být okrového či tmavě šedého odstínu, což způsobuje velmi často používaný stavební kámen tzv. arménský tuf (druh horniny ze sopečného popelu) a bazalt (magmatická hornina). V průběhu dne vám provzdušnělé pohledy zakalí smradlavá kouřová clona z nespočet projíždějících aut po čtyř až osmi proudových ulicích (vaz, taz, gaz, žiguli, lada, volha, auta beze jména, audiny, mercedesy), tudíž namísto obdivu po skrovnu nabízejících se reálií usilovně hledáte v batohu alespoň šátek, přes který se chcete nadechnout a co nejrychleji z města zmizet. Ale Jerevanům oblaka výfukových plynů kvalitu života nijak nesnižují, ti totiž mají úplně jiné starosti.
Všechna místa v Arménii, která jsme navštívili a kterých nebylo málo, nás vítala sobě vlastní tichostí, zbožností. S povykem typu marockého tržiště jsme se nesetkali, prodávající na trzích, anebo ojediněle u kostelů, chrámů a parkovišť, srdečně nabízí své vlastní produkty (medy, sýry, sušená ovoce, ořechy, koláče, chléb – lavaš, řezbářská dílka) s trpělivostí a úpřímnou nadějí, že pokud koupíte, tak si výrazně přilepší. Vždyť plat v zemi (podle sdělení arménské studentky) činí v průměru 800 - 1000 euro měsíčně a s ohledem na vysokou nezaměstnanost (skutečná 40 %, oficiální 15 %) každá prodaná sušená meruňka se zkrátka počítá. Důchodci si vůbec nemohou vyskakovat, penze činí v průměru 400 - 600 euro měsíčně, senioři jsou velmi často odkázáni na donátorství mladšího rodinného příslušníka, který pracuje mimo Arménii, tj. v tzv. „Západní Arménii“ – území pohlcené dobyvačnými válkami Turky v Turecku, ale také v Gruzii, Rusku, Francii a USA. Jojo, jak se máme mnozí v Česku dobře!
Zvědavost nás zavedla nedaleko území Náhorního Karabachu (NK). Ta část hranice na arménském území, podél které jsme se pohybovali, nevykazovala nic znepokojujícího, jen tu a tam oblastí projela vojenská „vétříeska“, která na své korbě pod vlající plachtou poodhalila mladé vykulené vojáčky se zbrojí snad z první světové války. Jejich výraz byl smutněveselý, říkající: když už tu musíme sloužit, tak zvesela. A jakmile jsme je předjížděli, smáli se a mávali a mávali, ti odvážnější poslali vzdušný polibek fouknutím z dlaně.
Avizovaných 130 000 etnických Arménů, prchajících z NK, nebylo vidět. Nemíjeli jsme nikde ponížené pochody lidí podobné těm z dob odsunu Němců ze Sudet. Pouze ve starobylém centru Jerevanu jsem několikrát zaznamenala u ošumtělé přízemní budovy nevelký shluk bezprizorně postávajících obyvatel, kteří jakoby útrpně čekali na Něco. Místní Jerevanka oproti mému zvědavému dotazu připustila, že by se mohlo jednat o karabašské uprchlíky čekající na hmotnou podporu arménskou vládou přiznanou pouze na dobu 6 měsíců. „Zimu letos přežiješ, snad, pak si poraď, Arméne!“ a opět si uvědomuji, jak se nám žije v Česku dobře, neřku-li, jak rozdávačně plýtváme.
Pohled na Velký a Malý Arrarat. FOTO: Jana Mesarčová
Armény po staletí provázelo utrpení. S každým navštíveným klášterem a naposlouchaným příběhem se dozvíte, že tuto zemi plenily armády Peršanů a Římanů, Řeků, kavkazských Iberů, Arabů, Seldžuků, Mameluků a Mongolů, Turků, dnes jsme svědky útoků Azerbů. Armény ta letitá nemilosrdnost nezlomila, oporu nacházeli v křesťanství, sílu a naději v klášterech co by duchovních pevnostech proti nepříteli. Proto atmosféra v těchto božích stáncích je tolik kýženě posvátná. Ovládne i vás, konzumem poznamenaného člověka, a navede vás hledat v sobě samém pokoru a dobrotu.
Pokoru a dobrotivost jsme pocítili i při setkání se zajímavým Arménem, někdejším obyvatelem jeskynní vesnice Khndzoresk nedaleko města Goris, do které lze dojít až 63 metrů vysoko nad propastí po 160 metrů dlouhém, 2 metry širokém, dnes již kovovém houpacím mostu. V dochovaném jeskynním příbytku vám tento usměvavý člověk povypráví, jaké prožil ve vesnici dětství, že ve vesnici kdys žilo téměř 9 000 obyvatel, popíše, jak fungovala domobrana, logistika zásobování vodou, pomůcky k nočnímu suchému čůrání pro děvčátka a chlapečky, aby nemuseli z postýlek, možnosti vzdělávání a pěstování křesťanství, a že poslední obyvatelé vesnici museli opustit v 50. letech dvacátého století - ano, čtete správně. Vesnici s jejím svojským způsobem života považovalo té doby vedení světového Sovětského Svazu za necivilizovanou, ostudnou!
Pikoškou toulání po Arménii byly okamžiky, kdy se nám ukázala biblická hora Ararat (dle arméňanů během roku obnaží své proporce cca 40krát). Byla v den slunečného počasí všudypřítomná, úžasná. Božská. Fotila jsem si ji stále dokola, ze všech míst, kde jsem ji viděla, zas a zas, a vždy jinak, dokonce jsem se neovládla a fotila ji i na veřejném wecku u kláštera Khor Virap, když byla z okýnka vidět v obláčkovém závoji.
Mrzelo by nás nechat si ujít svezení se nejdelší vratnou závěsnou lanovkou na světě (téměř 6 km). Proto jsme si vyhradili jedno odpoledne a využili její mocnosti a nechali se přemístit přes rozlehlou 320 metrů hlubokou soutěsku na náhorní plošinu, kde se nachází zajímavé poutní místo, perla arménské středověké kultury, ve které už v 10. století n. l. byla založena škola se zaměřením na humanitní obory. Mluvím o klášteru jménem Tatev. Leč agresivními nájezdy Turků v 18. století a zemětřesením v r. 1931 byl klášterní komplex zničen, prostřednictvím nadace Tatev Revival ruského podnikatele Rubena Vardanjana rozeného v Jerevanu byl klášter obnoven, současně byla vybudována infrastruktura kolem něj včetně závěsné lanovky zapsané do Guinnessovy knihy rekordů. Velkorysý donátorský počin vdechl svěží vítr podpoře turismu v této oblasti tolik podceňované Arménie.
Putování po Arménii bylo milé. Bylo ověnčené mnoha zápisy na seznamu UNESCO, krásnými příběhy a historickými fakty, stovkami cenných středověkých chačkarů (náhrobků), zasněženými horami Malého Kavkazu, širokými úsměvy snědých nosatých človíčků a neuvěřitelně chutnými, dobře stravitelnými pokrmy. Různorodé poznatky a zážitky obohatily můj ateistický světonázor, stejně jako mou sbírku uličních poklopů.
Staré arménské přísloví říká: „Host je dar od Boha“. Myslím, že smysl přísloví je stále praktikován. Proto připíjím s velkým díkem panáčkem 9letého koňaku značky Ararat všem pohostinným Arménům. Na krásnou, zbožnou, pokornou a hrdou Arménii!
