Dramatická plavba Antonína Vondrušky za svobodou na Nový Zéland na lodi Goya
Loď Goya. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly

Dramatická plavba Antonína Vondrušky za svobodou na Nový Zéland na lodi Goya

1. 12. 2023

Nový Zéland či jinými slovy země dlouhého bílého oblaku po roce 1948 přilákala několik set našinců, čekajících v uprchlických táborech na možnost začít nový život ve svobodném světě.

Patřil k nim i Antonín Vondruška (1934-1997), syn zámožného pražského podnikatele, který coby čtrnáctiletý mladík utekl z republiky, aby se po třech letech strávených v Německu vydal vstříc novozélandskému dobrodružství.

Podrobnosti ze sedm týdnů trvající zaoceánské plavby, jež v létě 1951 začala v přístavu v Neapoli, Vondruška zaznamenal ve svých pamětech. Kapitola nesla název V Neptunově říši:

„Konečně nás 8. července naložili a odvezli do přístavu. Čekala tam na nás norská loď Goya, najatá IRO. Poháněl ji osmipalcový dieselový motor, na délku měla 130 metrů, vysoká byla 17 metrů, necelých 9 metrů vysoká. Postavila ji německá společnost Vulcan v červnu 1938 a pronajala si ji přepravní společnost West Africa Line. Po vypuknutí války ji převzalo německé válečné loďstvo a pod jménem Kamerun využívalo jako zásobovací a opravnou loď pro ponorky. Goya nese název od roku 1947, kdy byla předána norské vládě jako součást válečných reparací. Pravidelně jezdila mezi severoevropskými a americkými přístavy jako nákladní plavidlo. Ačkoliv to prameny neudávají, byla prý v té době používaná i na přepravu dobytka. Na palubu se mohlo vměstnat až 1160 pasažérů.

Na první pohled se nám zdála úžasná - byli jsme všichni zvyklí nanejvýš na parníčky z Prahy do Chuchle. Byla neděle, kolem úžasný klid, teplý vzduch a silná vůně vší té kvetoucí zeleně kolem. Dovedli nás do kabiny, ve které budeme přespávat. Ani jsme se pořádně nerozhlédli a prchali jsme na palubu, abychom nezameškali odplutí. Mnoho z nás nechtělo jít v tu noc ani spát, ale kapitán byl neoblomný - po večerce nesměl nikdo z cestujících na palubu. Podmínky panovaly přísné, skoro vojenské. Infor­mační letáky předem varovaly, že je kapitán na palubě absolutním pánem a každý jeho rozkaz, byť tlumočený posádkou, musí být okamžitě uposlechnut bez jakékoliv debaty nebo odmluv, i když se zdá být nesmysl­ným. Každé ráno v deset kapitán s důstojníky prováděli kontrolu čistoty, při níž nesmělo být nalezeno nic chybného. Mimo lodního zákona byla uveřejňována skoro každý den různá nařízení, vývěskami či lodním rozhlasem, a každý cestující měl povinnost obeznámit se s nimi.

Za války Goyu přestavěli na dopravu vojska, takže dvě velká skladiště byla upravena jako ložnice. Do tříposchoďových paland se moc špatně lezlo, když obyvatel horní už ležel, protože se péra prohnula, a postele byly tak těsně nad sebou, že bylo naprosto nemož­né se na nich posadit. Ve skladišti spala polovina cestují­cích, a protože nás na lodi bylo přes tisíc, znamenalo to asi pět stovek. Střední skladiště obývali muži, zadní ženy a děti. Rodiny byly tedy roztrženy. Každá ložnice měla v chodbičce u schodů jeden malinký pramínek ne velmi chutné vody na pití. Při zmáčknuti knoflíku vystříkla asi 5 centimetrů vysoká fontánka z malé trysky. Na umývání pitná voda nebyla, do sprch se pumpovala slaná, mořská.Ty fontánky byly během cesty kamenem úrazu. V tropech, na něž jsme nikdo nebyli zvyklí, byla ohromná horka a samozřejmě žízeň. Trysky byly v nepřetržitém provozu, u každé stála trvalá fronta. Obyčejně se člověk nestačil pořádně napít, po několika locích ho čekající odstrčili, a pokud byl ještě žíznivý, musel se zařadit do dlouhé fronty znovu.

Já sám jsem od Rudého moře trpěl několik týdnů mořskou nemoci a přál jsem si umřít. Jak říkají Angličané - na mořskou nemoc se neumírá, trpitel si pouze přeje, aby mohl umřít. Za dne jsem trávil většinu času natažen na palubě zábavným pozorováním špičky stěžně a současně střídavě koutkem levého a pak zase pravého oka přibližující se obzor. A bylo mi čím dál hůř.

Předtím v německém uprchlickém lágru býval velký hlad. Dostávali jsme dost ubohý příděl poživatin jednou za deset dní a obvykle to člověk spolykal hned v prvních dnech a pak polehával na kavalci a snil. Já jsem měl takovou oblíbenou představu, že až se jednou dostanu do země zaslíbené, uvařím si celý velký pekáč svíčkové s kyselou smetanou, nakrájím do lavóru na kousky takových třicet knedlíků, poleju až po okraj svíčkovou, navrch ještě vyprázdním celou sklenici brusi­nek, a pak do toho zabořím obličej a budu chlemstat jako prase. Žádná lžíce, nic. Teď na lodi jsem si začal vymýšlet docela jiné zařízení. Při stálém horku, nedostatku vody a mořské nemoci nebylo na jídlo ani moc pomyšlení, zato trápila stálá žízeň. A stát ve frontě na vodu, když se přitom stále chce zvracet, také není velmi lákavé. Takže jsem do konce cesty v australs­kém vymyslel a zdokonalil automatické lešení, které by se klenulo nad pohovkou obklopenou větráky. O klimatizaci tenkrát ještě nikdo neslyšel. Na lešení by byla řada soudků, a každým soudkem by procházela z ústředního kompresoru lednice chladicí spirálovitá trubka. Soudky by byly plné různých ovocných šťáv a moštů a z každého by vedla tenká gumová trubička k jakési klávesnici před ležícím na pohovce. Každá klávesa by ovládala malý pístový uzávěr, a výstup ze všech by byl pojen do jakési troubele s náustkem. Takže by si ležící pasažér mohl klávesnicí tvořit celé symfonie a koncerty ledových nektarů, které by mu bez námahy prýštily z náustku přímo na jazyk. Výhodou takovýchto bláznivých snění je, že člověk nikdy není nasycen a hrdlo zůstává vyprahlé - tudíž je to pro svou neskutečnost nekonečný požitek.

Všichni cestující se měli střídat v pomáhání v kuchyni. Sice to mělo určité výhody, ale na mne přišla řada jen jednou, a to právě před Adenem v Rudém moři, když bylo to nejhorší počasí. Z kuchyně mne vyrazili hned, jak se mi začal očividně zvedat žaludek nad kupou nakráje­ných melounů, které jsme naložili v Port Saidu. A potom už mne nikdy nepozvali. Když jsme před rovníkem měli cvičení k záchran­ným člunům, udělal mi jeden kamarád fotografii ve vestě. Změnil jsem se skoro k nepoznání, z baculatého kloučka se stal naježený a vychrtlý přízrak. Mohu vřele doporučit mořskou nemoc čtenářům jako zaručenou a ohromně rychlou odtučňovací kůru.

Loď Goya udělala tu cestu před naším transportem několi­krát na Nový Zéland a aspoň jednou do Austrálie. Později jsem se dozvěděl, že po úspěšném, i když nepohodlném, doručení naší skupiny odcestovala do Japonska, kde byla prodána do šrotu. Nedivil bych se. Dvakrát jsme se v Indickém oceánu zastavili, jednou asi na dva dny, kde byly po boku spuštěny na moře na lanech jakési lávky – prý se ocelové pláty natíraly lakem, aby se zamezilo rezavění. Ten svařovací autogen, který přitom používali s ostrým malým plamenem, prý sloužil pouze k opalování staré barvy. No, je asi dobře, že jsme neznali podrobnosti. Nedovedu si představit, jak by dopadla panika na tak napěchované lodi. Naštěstí bylo klidné počasí, i když velmi horko a vlhko. Využil jsem pauzy k tomu, abych obřadně a důstojně v oceánu pohřbil svou gibsonku, kytaru, která mi byla tátou propašována do Německa už v roce 1949 a která mne doprovázela na celém putování po lágrech až sem. Na lodi se ale definitivně rozklížila a pokroutila tak, že byly jakékoliv naděje na opravdu očividně beznadějné.

Konečně jsme dorazili do Wellingtonu a mně i dalším potřeštěným klukům se otevírala nová životní kapitola…“

čeští kluci na palubě Goyi v Adenském zálivu.jpg
Čeští kluci na palubě Goyi v Adenském zálivu. FOTO: poskytnuto z archivu Martina Nekoly

 

Sluší se ještě dodat, že Antonín Vondruška se usadil ve Wellingtonu, vypracoval se v uznávaného šéfkuchaře luxusního hotelu St. George a strhl na sebe také mediální pozornost, když po okupaci Československa v srpnu 1968 zorganizoval protesty stovek demonstrantů před sovětskou ambasádou.

 

Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.

 

 

Osudy Čechů ve světě
Autor: Martin Nekola
Hodnocení:
(4.7 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.