Tento článek je volným pokračováním předcházejících příběhů o Martě a její rodině.
Oběd v restauraci Obora byl výborný. A při kávě se konečně Marta dokázala svému muži svěŕit se svými plány. Vypadalo to, že ji chápe, ale nadšený jejím nápadem rozhodně nebyl. Jejich komunikace pomalu začínala váznout, navíc venku začalo hustě pršet. Cestou z Obory zpátky do města Petr držel deštník nad jejich hlavami a oba mlčeli. Když dorazili na most, Petr se rozhodl, že radši pojede domů teď za světla. V listopadu se stmívá brzy, a když ještě prší, nemusel by dobře vidět na silnici. Na parkovišti se rozloučili manželským polibkem a Marta se vrátila zpět do lázeňského domu. Pŕipadala si doslova jak zmoklá slepice. Dala si horkou sprchu, aby se trochu zahřála a ze stejného důvodu si vlezla na chvíli do postele. Hlavou se jí honilo plno myšlenek, ale únava ji přemohla a usnula.
Do jídelny na večeři přiběhla na poslední chvíli a byla viditelně rozespalá. Její tři lázeňští parťáci, kteří s ní seděli u stolu, si ji začali dobírat. Návštěva jejího muže jim samozřejmě neušla.
“Nějak moc tě ta návštěva zaměstnala, že jsi skoro nestihla večeři.” začal popichovat Míla.
Na první narážku Marta nereagovala, mlčky a pomalu jedla dál.
“Ty máš asi špatné svědomí, že skoro nic nejíš. Ta kachnička s knedlíkem a zelím byla určitě výborná, ale co to udělá s tvým cukrem?” pŕidal se Mirek.
“Neměla jsem žádnou kachnu, ale dýňovou polévku. A to jste nás museli špehovat? “ skočila jim Marta na vějičku.
“Ale pěknou porci kachny k vašemu stolu nesli, to jsem vidél. Byl jsem tam na jednom pivku.” pŕiznal se Pepa.
“Kachna byla pro mého muže a ten žádnou dietu nedrží. Jen já jsem se musela držet, jak mi tekly sliny.” rozjížděla se Marta. A přesně tam ji chtěli mít.
“Shodli jsme se, že máš hezkého chlapa, užili jste si to spolu?”
To už Martu naštvalo. A to ani neřešila, zda jí víc vadila samotná otázka nebo že si opravdu dnes nic neužili.
“Co je vám po tom? Vy muži taky myslíte jen na to jedno!” odrazila jejich zvědavost.
“Tak se nezlob, jsme jenom chlapi. Ale půjdeš dnes večer na taneček? Dnes hrajou ty písničky z osmdesátek…” řekl pokorně Mirek a udělal k tomu i prosebný obličej. Oba zbývající parťáci se pŕidali a žebronili tak dlouho, až jim to Marta slíbila. Ovšem za podmínky, že si s ní každý aspoň jednou zatancuje.
Po pravdě se jí tancovat vůbec nechtělo, byla naštvaná sama na sebe, že se nechala ukecat. Na dlouhé přemýšlení ale nebyl čas. Dole v sále začínala hrát hudba. Vytáhla ty jediné šaty, co si vzala sebou, kdyby je čirou náhodou potřebovala. Dnes jí padly mnohem lépe, po týdnu přísného režimu trochu zhubla. Učísla se, upravila si trochu obličej a bez jakýchkoliv očekávání vyrazila. Na její parťáky bylo spolehnutí. Zabrali stůl blízko u parketu a drželi jí místo. A dodrželi i jejich dohodu a pořádně ji roztančili na parketu. Hudba byla příjemná, k tanci přímo vybízela a dobrá nálada stoupala s každou vypitou skleničkou vína. Všichni sice nad každou další deckou vína diskutovali s ohledem na jejich dietu, ale i tak víno s chutí popíjeli.
Marta se konečně začala cítit uvolněně, myšlenky na své problémy dokonale vytěsnila. Dokonce ji k tanci párkrát vyzvali i jiní muži, než ti, co s nimi seděla u stolu. V poslední hodině prakticky stále tančila s jedním z lázeňských doktorů, kterého si trochu pamatovala z přednášky na téma zdravá výživa. Řekl jí, ze se jmenuje Patrik a že bydlí v malé vesnici nedaleko Poděbrad. Tančilo se jim spolu báječně a rytmická hudba jen stupňovala kouzlo večera. Marta se už dlouho necítila tak fantasticky. Chvíli odmítala vzít na vědomí, když hudební produkce skončila a sál se začínal vyprazdňovat. I její parťáci už odešli. Patrik ji galantně doprovodil nahoru až ke dveřím jejího pokoje. A vlastně i za jeho práh. Nijak se tomu nebránila.
Světlo za oknem nemilosrdně signalizovalo, že doba je už pokročilá. Marta se s povzdechnutím se posadila na postel a podívala se na mobil. Bylo 8:10 a měla novou zprávu. Přesněji zprávu od Petra ze včerejšího večera. Dojel domů v poŕádku a přál jí hezký večer. Stalo se, pomyslela si a teprve teď jí pomalu docházelo, co všechno se včera večer událo. Hlava jí nebolela a kupodivu si všechno pamatovala dost přesně. Tanec si užívala jako nikdy a pár hodin se cítila jako v jiném životě. A k tomu na závěr ještě fantastický sex s náruživým Patrikem. Má mít výčitky svědomí? Proč? Vzdorně pohodila hlavou.
Dopoledne měla jednu proceduru za druhou, po obědě vyrazila na pravidelnou vycházku s hůlkami, přestože drobně pršelo a ocelová obloha nevěstila nic dobrého. Z parťáků se s ní vydal jedině Míla. Vzhledem k počasí se dohodli na zkrácené trase mezi dvěma mosty přes Labe a zpět. Cestou téměř nemluvili. Bylo slyšet jen rytmické kroky, šumění deště, šustění pláštěnek a pravidelné ťukání hůlek. Když se ke konci vycházky rozpršelo vydatně, našli útočiště v malé místní čajovně. Konvička dobrého horkého čaje jim přišla vhod. A tady už se mlčet nedalo.
“Včera se mi na ty tanečky moc nechtělo, ale nakonec to bylo docela dobré, že?” zvolila Marta téma rozhovoru.
“Nešlo si nevšimnout, že sis to parádně užívala. Ale je to dobře. To jen já jsem už léta nikde nebyl. Nechtěl jsem ani jet sem do lázní, ale snacha mě nakonec přesvědčila. A jsem rád, potřeboval jsem trochu postrčit, abych se dostal z bludného kruhu.” rozpovídal se nečekaně Míla.
“Bydlíš s mladými v domě?”
“Jo, mám takový malý domek na okraji Pardubic a teď jsem rád, že tam jsou se mnou. Hodně mi pomohli, když byla žena nemocná. Staral jsem se o ni několik let. Dokonce jsem odešel do předčasného důchodu, při práci se to nedalo zvládnout. Umřela pŕed rokem. Byl jsem pak docela na dně, a k tomu mi ještě našli tu cukrovku. Syn mi jen řekl, že to musím překonat jako chlap, ale snacha mi tu obtížnou situaci pomáhala zvládnout.”
“Taky jsem o cukrovce nevěděla, diagnostikovali mi ji, až když jsem zkolabovala a snacha mě také pŕinutila jít k doktorce.” pokývala hlavou Marta.
Našli společnou řeč a v útulné čajovně by si povídali ještě hodně dlouho, kdyby se nemuseli vrátit do lázeňského domu na večeři.
S Mílou strávila Marta hodně času i v dalších dnech. I když někam vyrazili se skupinou, obvykle se spolu zapovídali a zdrželi se někde vzadu. Marta postupně zjišťovala, že si s ním docela rozumí, mají podobný pohled na řadu věcí a kupodivu i jeden společný zájem, a to vaření. Míla se zdokonalil ve vaření v době, když se staral o svou ženu. A posledního půl roku má dokonce práci na kratší úvazek v jedné restauraci. Sice je tam jen na výpomoc, ale leccos už se přiučil. A hlavně je mezi lidmi a tahle práce ho baví. Na rozdíl od té, kterou dělal celý život předtím. Pracoval jako úředník na magistrátu a teď nemohl pochopit, proč tam strávil tolik let neustále ve stresu a pod tlakem. I Marta se mu postupně svěřila s tím, co by ráda ve svém životě změnila. Byla ráda, že se o tom může pobavit s někým nezaujatým. Pomáhalo jí to urovnávat si tak svoje myšlenky, akceptovat i jiný pohled na věc. Ostatní lázeňští parťáci jejich nové spiklenectví zaznamenali, ale kupodivu ho téměř bez poznámek respektovali.
Marta s Mílou seděli vedle sebe i na posledním přednášce pro jejich diabetickou skupinu, která se týkala životosprávy. Marta překvapeně zamrkala, když se objevil přednášející. Byl to Parik, lázeňský doktor, se kterým v neděli nejen tancovala. Nečekala s tím, že se s ním ještě někdy potká. Ulevilo se jí, když nijak nedal najevo, že se znají. Jeho přednáška však byla dost slabá. Nezajímavá, plná teorie, kterou stejně nikdo nevnímal. Martě dalo dost úsilí, aby alespoň předstírala, že jeho slova sleduje. Ostatní měli patrně podobný problém, postupně začali upírat své oči do mobilních telefonů nebo si něco šuškali se svým sousedem. Patrik začínal být nervozní, bylo jen otázkou času, kdy ho to vykolejí. Netrvalo to dlouho. Přiblížil se ke skupince, která jeho výklad rušila nejvíce.
“Předpokládám, že jste se do lázní pŕijeli léčit a je vašem zájmu, abyste získali co nejvíce informací. Nebo je to snad jinak?” postavil se před mírně obézního staršího muže a očekával od něj odpověď.
Muž trochu zrudl, chvíli mlčel, ale pak přece jen zmohl na odpověď: “Já se omlouvám, ale já tomu co tu říkáte vůbec nerozumím. Celý život pracuju jako řidič, najíst se můžu jen o přestávce a jsem rád, že si něco k jídlu vůbec koupím. Rozhodně nemám čas všechno vážit a přepočítávat.”
Tato trochu švejkovská odpověď spustila celou lavinu dalších připomínek. Většinou zcela oprávněných, často i škodolibých. Posluchače zajímaly hlavně praktické věci ohledně druhu, množství a kvality stravy. Chtěli vědět, které potraviny jsou pro ně nejvhodnější, ale i jak se mají zachovat, když jsou si vědomi, že ve své životosprávě zhřešili. Patrik se sice snažil na jejich otázky odpovídat, ale stále se do toho více a více zaplétal. Martě ho začínalo být dokonce líto. Kupodivu to byl její parťák Míla, komu se podařilo celou skupinu zklidnit. Stal se jakýmsi nezvaným mediátorem mezi pŕednášejícím a posluchači. Využil tak své zkušenosti z doby, kdy pracoval v samosprávě s nejrůznějšími druhy lidí, ale i z doby, kdy se staral o svou nemocnou ženu a její životosprávu. Přednáška se sice protáhla, ale spokojení byli nakonec všichni. Posluchači dostali srozumitelné odpovědi na své otázky i užitečné tipy, jak se zachovat v různých situacích. Měli příležitost si vyměnit své zkušenosti mezi sebou a porovnat je s pohledem odborníka. Oddechl si i Patrik, když pochopil, že mu Mílovo jednání pomohlo nepříjemnou situaci taktně vyřešit.
První dny lázeňského pobytu se Martě zdály nekonečně dlouhé, únavné a dokonce nudné. Nikdy nebyla ráda, když se musela podřizovat nějakému předem připravenému režimu. Nechtěla uvěřit tomu, že jí něco takového může pomoci s tím, aby dokázala dobře vycházet se svou nemocí. Ale čím více se blížil konec jejího pobytu v lázních, tím více byla ochotna si přiznat, že na tom něco je. Chtělo to zvládnout svou každodenní dávku pohybu na čerstvém vzduchu , v bazénu nebo v télocvičně, dodržet doporučené množství vhodného jídla a nešidit každodenní spánek. Pak se cítila fit a byla nabitá energií. A nebyla sama. I její lázeňští parťáci to cítili stejně, často o tom mluvili. mluvili. Mnohdy i s obavami, zda dokážou respektovat podobný režim i po návratu domů. Konec jejich pobytu se neodvratně blížil. Vzájemné rozloučení bylo dokonce mírně dojímavé. Míla se jí svěřil, že mu byl Patrik poděkovat za záchranu té přednášky. A pozval Martu na zaručeně diabetickou večeři do restaurace, kde pracuje. Do Pardubic je to přece jen pár kilometrů.
Když Marta přijížděla domů, měla pocit, že se vrací do jiného světa. A spousta dílčích otázek se proměnila v jednu hlavní. Dokáže svůj život žít tak, aby byla spokojená?
