Volné pokračování pŕíběhů o Martě a její rodině.
První pracovní den v novém roce měla Marta konečně za sebou. Když se všichni zaměstnaci o deváté dostavili do zasedací místnosti na každoroční zahájení nového roku, popřála jim a zároveň je informovala o změnách ve vedení firmy. Sdělila jim to stručně, jasně a srozumitelně. U každého z vedoucích uvedla jeho pravomoci, povinnosti a zodpovědnost. A také pořadí zastupování pŕi nepřítomnosti. Pár slov řekla i ke svému dalšímu působení ve firmě. Vzhledem ke svému věku se stahuje z řízení firmy, ale zůstává nadále jejím majitelem. Uklidnila se, když jedinou reakcí byl sotva znatelný šum mezi zaměstnanci. Jakmile všichni ze zasedací místnosti odešli, zavřela ji a klíče odevzdala na dispečinku. Vzala si pár věcí ze svého pracovního stolu a šla prostě domů.
Zbytek dopoledne strávila posedáváním s knížkou a přemýšlením nad tím, jak s takovým množstvím volného času naloží. Odpoledne samozřejmě vyrazí na svou pravidelnou kondiční vycházku, na večer by mohla roztopit saunu. Třeba se k ní někdo z rodiny přidá. A také zajede pro pořádný nákup a uvaří něco dobrého pro všechny. Jistě jim to přijde vhod. Zítra odpoledne má pravidelné cvičení zpestřené jógovými prvky. Teď může konečně chodit pravidelně cvičit každý týden. A také by měla zajet za Mílou do Pardubic, už se jí dvakrát připomínal. A domluvit se s Janou. Té slibuje návštěvu už dva měsíce.
V podvečer uvařila pořádný hrnec boršče. Byly v něm tŕi druhy masa a spousta zeleniny samozřejmě včetně červené řepy. Tu měla ráda odjakživa a ostatní členy rodiny tím postupně “nakazila”. Ještě, než se rozhodla zatopit v sauně, zavolala Liborovi, zda by se nechtěl dnes na chvíli zastavit. Naposledy se s ním viděla o vánocích. Libor její nabídku na saunování rozhodně odmítl. Už chodí do práce a večer je radši s Mai doma. A navíc zněl v telefonu hodně divně. Vymlouval se na silnou bolest hlavy, ale mezi řečí naznačoval, že jde o něco víc. Když mu navrhla, že se zítra zaskočí k nim domů s borščem, nic nenamítal. Boršč od malička miloval.
Marta zamíŕila k mladým už před polednem v rámci své kondiční vycházky. Běžně k nim jezdívala autem, ale teď má dost času, a tak zkoušela projít z jednoho konce města na druhý pěšky. Snažila se pohybovat mimo hlavní dopravní tepny, ale zase si nechtěla trasu příliš prodlužovat. Moc se jí to nedařilo, jen malou část cesty mohla jít po stezce pro pěší a cyklisty. Pochodovala se zátěží v baťůžku, měla tam ve sklenici boršč. Mai jí otevŕela s malou princeznou v náručí. Mladá žena byla bledá a vyhublá, ale růžovoučká Lea vypadala spokojeně. Neplakala a dívala se na svět krásnýma tmavýma očima. Mai si okamžitě ohřála talíŕ polévky a hladově se do něj pustila.
“To jsem ráda, že ti boršč chutná. Kdybys chtěla, občas ti néjaký oběd pŕinesu, když budu vaŕit.” nabídla jí Marta. Mai přikývla a beze slova jedla dál. Přitom stále po očku sledovala malou v postýlce.
“V klidu se najez. Měla bys jíst pravidelně a zdravě, abys měla dost mléka pro malou. A vydatné polévky jsou pro tento stav docela vhodné. Aspoň to říkávala moje maminka.” usmála se Marta spíš pro sebe. Uvědomila si, jak ji samotnou kdysi takové řeči vytáčely.
“Dnešní odborníci na stravování se na to dívají trochu jinak, ale stejně mi ta polévka moc chutná. Teplé jídlo teď opravdu nestíhám vaŕit, ale jím aspoň hodně ovoce, zeleniny i bílkovin.”
“Lea jenom kvete, ty jsi naopak celá pohublá. Měla bys myslet trochu i na sebe.” odvážila se Marta opatrně vyslovit to, co intuitivně cítila. A vyvolala tím odpověď, která si nezadala s vodopádem.
“Na sebe opravdu myslet nestíhám. Jsem ráda, když mezi kojením stihnu chvíli na chvíli usnout. Celou noc jsem nespala už měsíc. Lea mě vzbudí i několikrát za noc. Vydrží spát nejvíc hodinu v kuse. Pořád se budí a pláče. A já netuším, co s ní je. Kojím, přebaluju, konejším a pořád dokola. Libor už se naučil její pláč ignorovat, někdy se vůbec nevzbudí, ale já snad vůbec nespím.”
“Ze začátku to tak bývá, všechno je nové. Pro ni i pro tebe. Ale časem se to určitě bude zlepšovat. Ty by ses měla vyspat aspoň přes den. Když malá usne, můžeš si také lehnout a odpočívat.”
“To se lehce řekne, ale musím dělat i jiné věci. Podívej se, jak to tady vypadá.” mávla Mai rezignovaně rukou směrem ke kuchyni.
“Požádej Libora, ať ti pomůže. Ne jen tak všeobecně, popros ho o jednu konkrétní věc, kterou je třeba právě v tom okamžiku udělat. Jednu věc muž většinou pochopí a rád to udělá. A je ještě radši, když ho pak pochválíš.”
“No, Libor se docela snaží. Ale takhle náročné si to asi nepředstavoval. Teď je určitě rád, že může chodit do práce. “ povzdechla si Mai a odsunula prázdný talíř.
“Už se vám rýsuje nějaký pravidelnéjší domácí režim? To většinou pomůže rodičům i dítěti. Vím, že se děti teď nekojí pravidelně každé tŕi hodiny jako to bývalo za mě. Ale určitá pravidelnost je docela dobrá.” zavzpomínala Marta. Mohla by pokračovat dál, ale všimla si, že Mai její řeči moc nevnímá. Seděla u stolu nad prázdným talířem a oči se jí každou chvíli zavíraly.
“Lea usnula, nechceš se teď jít trochu vyspat? Já bych tady zatím trochu uklidila. A pak bych mohla s malou ven, abys měla nějaký ten čas pro sebe.” navrhla Marta a odpovědí jí bylo souhlasné přikývnutí.
V kuchyni nejdŕív zlikvidovala horu špinavého nádobí. Pŕi pohledu do ledničky se zhrozila, protože tam našla i zbytky starého a dokonce plesnivějícího jídla. Z čirého zoufalství všechno z lednice vyndala a důkladně ji vyčistila. A vzápětí vynesla všechen odpad do kontejneru před domem. Včetně plastového pytle plného použitých plen, který našla na balkoně. Pak se pustila do důkladného úklidu koupelny a záchodu. Pracovala potichoučku a odháněla myšlenku, která se jí vytrvale vkrádala na mysl. Jak bude Mai na její řádění reagovat?
Mai si všimla té radikální změny až při kojení, když méla čas se trochu rozhlédnout kolem sebe. Hluboce si povzdechla a Martě poděkovala. A po kojení a přebalení Leu ochotně oblékla a uložila do kočárku, aby s ní Marta mohla jít ven. Babička s vnučkou vydržely spolu na čerstvém vzduchu skoro dvě hodiny. Marta po celou dobu statečně pochodovala s kočárkem rozsáhlým parkem sem a tam, Lea s růžovými tvářemi poslušně vyspávala. Samozŕejmě jen do chvíle, než ji probudil hlad. Její počáteční teňounké kňourání se postupně stupňovalo, a tak Marta v souladu s tím zrychlovala, aby se obě dostaly domů co nejdříve.
Libor už byl z práce doma, ale ležel oblečený na pohovce v jakési podivné pozici.
“Ahoj mami, přišel jsem z práce dŕív, hrozně mě bolí hlava. A teď už i celé tělo. Začal jsem chodit do práce a hned jsem tam něco chytil. Jen doufám, že to není covid.” sténal.
“A dělal si test?”
“Nedělal, to je snad jedno, hlava mě po testu bolet nepŕestane.” odsekl.
“Ale můžeš nakazit svou ženu a dítě, v tomhle malém bytě je to dost pravdépodobné.” zvedla Marta hlas a i Liborovi došlo, že by se měl chovat ohleduplněji. Martino podezření se potvrdilo, výsledkem testu byly dvě červené čárky. Nakonec se všichni dohodli, že bude nejlepší, když se Libor na dobu nemoci z tohoto mini bytu odstěhuje. Marta mu nabídla svůj starý byt, který byl už dva měsíce prázdný, protože do něj nestihla sehnat nové nájemníky. Libor tam už kdysi jeden covid proležel, když se vrátil z Anglie.
V následujících dnech se Marta opravdu nenudila. Nakupovala, vařila a rozvážela jídlo skoro každý den. Místo kondičních procházek proháněla kočárek po parku sem a tam. Naučila se hbitě přebalovat Leu, obsluhovat cizí myčku, pračku a troubu. Zdokonalila se v chůzi po špičkách, když obě děvčata spala. A hlavně se během těchto hektických dní dobŕe poznala a snad i sblížila s Mai. Časem si začaly i trochu víc povídat. Marta se dozvěděla, že celá rodina Mai odjela koncem roku do Vietnamu a vrátí se až v polovině února po oslavách nového lunárního roku. Jsou sice spolu v kontaktu prostŕednictvím videohovorů, ale přesto se Mai přiznala, že se jí často stýská. Podpora její vlastní rodiny, na kterou byla celý život zvyklá, jí teď moc chyběla.
Odstup mezi Martou a Mai však definitivně prolomil jeden zdravotní problém. Marta si už několikrát všimla, že si Mai velmi opatrně sedá. Když kojila Leu, většinou ležela na pohovce s podporou polštáře na kojení, který měl tvar podkovy. Když si sedala na židli ke stolu, měla na ní kruhový polštářek s otvorem uprostřed. A při každém sedání či vstávání se na jejím obličeji objevila bolestná grimasa. Marta to zprvu intuitivně přičítala šití po porodu, pak si ale uvédomila, že Mai už je po porodu více než tŕi týdny. Chvíli váhala, ale pak si dodala odvahy a po jedné z trpitelských grimas se na to Mai přímo zeptala. Chvíli se obě cítily hodně trapně. Mai se jí snažila neobratně vysvětlit, že to není přímo následek porodu. Stalo se jí to o několik dní později, kdy měla velkou zácpu. Myslela, že to zase zmizí, ale nestále se to vrací a krvácí. Marta konečně pochopila, že jde o hemoroidy. Snažila se Mai přesvědčit, že by měla zajít k lékaři. Ale to Mai rozhodně odmítala. Styděla se zajít i do lékárny. A tak se tam místo ní vypravila Marta. Ta neměla zábran se o tomto zdravotním problému bavit. Vrátila se s dubovým gelem a spoustou užitečných rad. A s podmínkou, že pokud se to do týdne nezlepší, bude Mai muset stejně navštívit lékaře.
Naštěstí to zabralo. Mai určitě pomohl nejet dubový gel, ale i pravidelná pestrá strava, kterou ji Marta zásobovala. Možná i to, že se mohla Martě svěřit s tím, co ji trápilo. Že nebyla na všechno sama. Že si konečně našla chvilky pro sebe a naučila se odpočívat. Že viděla světýlko na konci tunelu. I Libor se po covidu rychle zotavil a vrátil se domů. Díky včasné izolaci nikoho nenakazil. Doma překvapeně zíral, že všechno vypadalo trochu jinak než dŕív. Hlavně jeho žena se konečně trochu usmívala. Objal je vřele obě. Tušil, že se musely obě trochu překonat, než k sobě našly cestu. Ale mělo to smysl a podaŕilo se jim to. A když mu Marta nabídla, že by se mohli do jejího prázdného bytu za nějaký čas pŕestěhovat, neodmítal to tak striktně jako dŕív. Marta se s Mai dohodla, že bude dál fungovat v roli babičky pravidelně každou stŕedu odpoledne. A samozŕejmě pokud bude třeba i jindy, tak se předem domluví. Základní výcvik v péči o kojence právě absolvovala.
Odměnou po těch několika náročných dnech byla pro Martu návštěva divadla. Do místního divadla chodívají s Petrem dost často. Tentokrát prozíravě nejeli autem, ale městskou dopravou. Moc dobře si pamatovali, jak naposledy pŕišli o auto, které nechali přes noc stát na parkovišti. Hned po vstupu do vestibulu divadla narazili na Martinu bývalou spolužačku ze střední školy, která tu pracovala jako uvaděčka.
“Marto, to je náhoda! Hned jsem tě poznala, i když jsme se od školy neviděly…” vrhla se k ní starší prošedivělá, ale elegantně oblečená žena. Marta viditelně zaváhala. Prohledávání její paměti neprobíhalo ani rychle ani úspěšně.
“Přece si mě pamatuješ, říkali jste mi Peggy a seděly jsme na ekonomce vedle sebe jen přes uličku.”
“Aha, už vím, ty jsi Věra. Jak žiješ?”
“Už jsem v důchodu a sem do divadla si chodím pár korunek přivydělat. Ale teď se nemůžu vybavovat. Musím se postarat o návštěvníky. Co takhle posedět po divadle v divadelní kavárně?” zeptala se.
Nedalo se udělat nic jiného, než pŕikývnout. Během představení Marta občas pŕepínala na jiný kanál a dolovala ze své paměti střípky vzpomínek na stŕední školu. Pŕedstavení ji chvílemi dokonce nudilo, ale možná jen proto, že byla až příliš roztěkaná. Radši by se tomu setkání s dávnou spolužačkou vyhnula, ale bylo jí jasné, že to je nereálné. Čekala na ně u šatny.
“Zamluvila jsem v kavárně stůl na jméno Peggy. Počkejte tam prosím, já mohu odejít až tu nebude už žádný návštěvník.” směrovala je rezolutně do kavárny.
Usadili se u stolu. Petr studoval vinný lístek a po očku sledoval, jak se jeho žena mračí. Věděl, že špatně snáší, když někdo narušuje její plány.
“Je to tady pŕíjemné, proč jsme tu ještě nikdy spolu nebyli?” zvolil Petr pozitivní notu.
“Já radši chodím do té vinárny na rohu u náměstí, je tam míň lidí a větší pohoda.” odsekla Marta.
“Plno tu ještě není a nabídka vína je zajímavá. Chvíli posedíme, popovídáme. Až budeš chtít, můžeme prostě odejít. Noc je ještě mladá.” snažil se Petr Martu trochu naladit, protože cítil, že není v pohodě. Peggy se k nim skutečně po chvíli připojila. A když všichni pŕekonali úvodní tápání, rozjela se docela dobrá zábava. Dozvěděli se toho hodně o sobě navzájem. Možná i to, co by bez podpory alkoholu nikdy nahlas neřekli. Dokonce se i hodně nasmáli, když obě ženy vydolovaly ze své paměti vzpomínky na středoškolská léta. Marta úplně roztála. Dokonce začala uvažovat o nabidce, že by také mohla občas fungovat ve zdejším divadle jako uvaděčka.
“Marti, to jsi myslela vážně, že bys chtěla pracovat v divadle? Myslel jsem, že už pracovat nechceš?” zeptal se Petr, když pŕišli domů.
“To přece není práce, ale zábava. Pokaždé jiní diváci, jiní herci, jiné představení.” vyjmenovávala Marta a pŕedváděla jakýsi neumělý tanec po pokoji.
“Jak dlouho by tě to bavilo? Dokud nebudeš znát všechna představení nazpaměť?” snažil se jí Petr usměrnit.
“Chápej, nejsou to faktury, nejsou to hrnce, nejsou to ani plínky. Je to prostě umění…” prozpěvovala Marta.
“Asi bude lepší, když půjdeme spát. A promluvíme si o tom někdy jindy.” rezignoval Petr. Tušil, že by to nikam nevedlo.
Marta tvrdě nesouhlasila. Klidně by o tom mluvila až do rána. Ale spánek ji naštěstí přemohl.
