Sedám si s tabletem na své oblíbené místečko pod stojací lampou a mám v plánu se trochu rozhlédnout po internetu a zjistit, co se děje. Během víkendové návštěvy jsem neměla na nějaké to bloumání po síti vůbec čas. Okamžitě na mě vyskočí reklama, kterou jsem si soukromě nazvala „pavoučí žena“. Žena ladných křivek a nekonečným úsměvem na rtech mi předvádí krkolomný cvik, při kterém se plazí rukama po zdi. Velký bratr patrně dospěl k názoru, že bych i já měla začít cvičit, abych měla zdravé, pružné a silné tělo. Tahle reklama (stejně jako řada dalších) mě neinspiruje, ale vytáčí. Napadá mě, že dříve neexistovala žádná fitka ani posilovny. Lidé se nehonili na běžícím pásu či na nějakých strojích, aby posílili své svaly. Třeba ženy měly dříve dostatečný pohyb při domácích pracech, v hospodářství nebo na poli. Jenom zvládnout takové velké prádlo v minulém století vyžadovalo pořádnou fyzičku! A místo na internetu se začínám přehrabovat ve vzpomínkách.
Moji prarodiče se narodili na přelomu 19. a 20. století a jejím hlavním pomocníkem při praní prádla byla valcha. Někdy se také říkalo prací deska. V podstatě šlo o vlnitou desku, na které se drhlo mokré prádlo. Dnes se nám to může zdát směšné, ale ve své době to byl významý vynález, který praní prádla významně usnadnil. Způsob praní prádla se tehdy lišil podle podmínek, ve kterých lidé žili. Sestra mojí babičky žila na vsi v chalupě, kde jediným zdrojem vody byla studna respektive horský potok tekoucí pod chalupou. Jako dítě jsem k ní jezdívala na prázdniny a občas samozřejmě došlo i na velké prádlo.
Z půdy se snesly dřevěné necky, valcha a vyvařovací hrnec – hlavní nástroje pracího procesu. Do hrnce na kamnech se nanosila voda od pumpy, aby se ohřála a nalila do necek, kde bylo nastrouhané mýdlo. Jednotlivé kusy prádla namočené v neckách se drhly na valše. Pěkně rukama jeden kus za druhým. Bílé prádlo se ještě vyvářelo v hrnci na kamnech. Vyždímané prádlo se v kbelících neslo k potoku a tam se kus po kuse ručně máchal v malé tůni, pro tento účel vytvořené. Běda, když člověku některý kus uplaval! Pak se muselo skočit do studeného potoka a rychle ho dohonit. Bílé prádlo se rozprostřelo na trávě a nechalo se na sluníčku vybělit. Občas se polévalo z kropicí konve, aby nebylo úplně suché. Samozřejmě prádlo usušené venku krásně vonělo, bylo to cítit zejména u žehlení. Žehlení bylo dost pracné, tehdy převládalo bavlněné prádlo i oblečení. Používaly se většinou dvě železné žehličky s oddělitelnou rukovětí. Jedna se nahřívala na kamnech, druhou se žehlilo. Když vychladla, navlékla se rukověť na tu z plotny. Péče o prádlo trvala skoro celý den. Docela chápu, že se tomu říkalo velké prádlo.
Valcha, prací deska 
ruční pračka
Za trochu jiných podmínek právala moje babička někdy v padesátých letech minulého století. Žila ve velkém nájemním bytě na malém městě a součástí bytu byla i velká koupelna se kamennou vanou a nádrží na vodu, pod kterou se muselo zatopit, aby voda v ní byla teplá. Pokud se dobře pamatuji, dnem velkého prádla byl v rodině mé babičky pátek. Již den předem večer obsadilo špinavé prádlo vanu a zůstalo v ní pěkně namočené přes noc, aby se špína trochu odmočila. Babička v té době již měla k dispozici jednoduchou elektrickou pračku, která nahradila ruční drhnutí prádla na valše. Byla to vlastně dřevěná skřínka s otvíráním nahoře, ve které byl umístěn plechový buben s vrtulkou. Do bubnu pračky bylo třeba nanosit teplou vodu, ale po zapnutí se už vrtulka a proudící voda o vyprání prádla postarala. I tak zůstalo dost fyzické práce, kterou bylo kolem praní třeba vykonat.
Vyprané prádlo se ručně máchalo a ždímalo, většinou dvakrát. Některé prádlo se škrobilo (škrob na prádlo se tehdy vařil doma), na vybělení zažloutlého prádla se používala i tzv. šmolka. Sušilo se samozřejmě na šňůrách venku na dvoře, bílé prádlo se opět bělilo na trávníku. I moje babička měla na praní prádla vyhrazený celý den a bývalo pravidlem, že v den velkého prádla se omezilo vaření. Většinou bývala jen polévka, často krkonošské kyselo doplněné vařenými bramborami a míchaným vajíčkem.
Primitivní elektrická pračka
Moji rodiče dostali v padesátých letech minulého století podnikový byt na sídlišti. V domě, kde bylo zhruba 60 bytů, byla v suterénu i společná (dnes by se řeklo komunitní) prádelna vybavená pračkou a odstředivkou, sušárna a mandl. Zpočátku maminka do prádelny prát chodívala, ale zájemců o jednu prádelnu bývalo příliš moc. A tak i jí vyrobil její tatínek domácí elektrickou pračku. V té době se již pračky prodávaly, ale cenově byly patrně pro moje rodiče nedostupné. A tak moje maminka dlouhá léta prala podobně jako její matka. Snad jen s tím rozdílem, že na prádlo neměla vyhrazený celý den, ale většinou jen půlden. Jako každá žena v té době chodila do práce. Práci jí usnadňovala možnost si prádlo vymandlovat. Zatímco ona měla na mandlu na starost velké kusy ložního prádla, my děti jsme na horký válec mandlu rovnaly kapesníky a utěrky. I moje maminka se v posledních dekádách života dočkala automatické pračky „tatramatky“ a nemohla si ji vynachválit.
Automatická pračka bylo to první, co jsme si s mým mužem kupovali do naší nové domácnosti. V době, kdy nebyly takové věci běžně k dostání, na ni stál můj muž celou noc frontu. Naše první automatka prala jako o život a vydržela nám asi 18 let. Jejím používáním u nás zanikl termín „velké prádlo“. Naše pračka uměla zvládnout najednou jen pět kilogramů prádla. Nejpracnější z celého procesu zůstalo žehlení. Zvykla jsem si žehlit prádlo v noci u televize, jsem ještě ze staré školy a na žehlení prádla si dávám záležet. I když beru na vědomí, že řada věcí se v dnešní už žehlit nemusí.
Dnes je automatická pračka a často i sušička samozřejmostí v převážné většině domácností. Nabídka je široká a každý si může vybrat podle svých možností a podmínek. Na trhu je k dispozici i nekonečná řada pracích přípravků různého původu, konzistence i ceny. Prý dokonce existují i vůně, které napodobují svěžest prádla sušeného na čerstvém vzduchu. Díky sušičkám odpadá věšení prádla, žehlí se opravdu jen to nejnutnější. Prostě praní prádla je dnes považováno za jednoduchou a nenáročnou činnost. Jen ta fyzička člověku někdy chybí, a tak musí občas vyrazit do fitka nebo posilovny. Nebo aspoň po svých do přírody.
Kdo by se chtěl dozvědět více o historii praní, může kliknout na tento odkaz: http://www.muzeum.svitavy.cz/stale-exp/historie-prani/historie/86-1/
Z těchto stránek byly použity i ilustrační obrázky valchy a staré pračky.
