Kam zmizelo velké prádlo?
Ilustrační foto: Pixabay

Kam zmizelo velké prádlo?

17. 1. 2024

Návštěva odjela. Svlékla jsem použité použité ložní prádlo, vhodila do pračky, přidala trochu pracího prášku a stiskla příslušný knoflík. Pračka zavrněla a bude nějakou tu hodinku prát. Sama, bez mé účasti.

Sedám si s tabletem na své oblíbené místečko pod stojací lampou a mám v plánu se trochu rozhlédnout po internetu a zjistit, co se děje. Během víkendové návštěvy jsem neměla na nějaké to bloumání po síti vůbec čas. Okamžitě na mě vyskočí reklama, kterou jsem si soukromě nazvala „pavoučí žena“. Žena ladných křivek a nekonečným úsměvem na rtech mi předvádí krkolomný cvik, při kterém se plazí rukama po zdi. Velký bratr patrně dospěl k názoru, že bych i já měla začít cvičit, abych měla zdravé, pružné a silné tělo. Tahle reklama (stejně jako řada dalších) mě neinspiruje, ale vytáčí. Napadá mě, že dříve neexistovala žádná fitka ani posilovny. Lidé se nehonili na běžícím pásu či na nějakých strojích, aby posílili své svaly. Třeba ženy měly dříve dostatečný pohyb při domácích pracech, v hospodářství nebo na poli. Jenom zvládnout takové velké prádlo v minulém století vyžadovalo pořádnou fyzičku! A místo na internetu se začínám přehrabovat ve vzpomínkách.

Moji prarodiče se narodili na přelomu 19. a 20. století a jejím hlavním pomocníkem při praní prádla byla valcha. Někdy se také říkalo prací deska. V podstatě šlo o vlnitou desku, na které se drhlo mokré prádlo. Dnes se nám to může zdát směšné, ale ve své době to byl významý vynález, který praní prádla významně usnadnil. Způsob praní prádla se tehdy lišil podle podmínek, ve kterých lidé žili. Sestra mojí babičky žila na vsi v chalupě, kde jediným zdrojem vody byla studna respektive horský potok tekoucí pod chalupou. Jako dítě jsem k ní jezdívala na prázdniny a občas samozřejmě došlo i na velké prádlo.

Z půdy se snesly dřevěné necky, valcha a vyvařovací hrnec – hlavní nástroje pracího procesu. Do hrnce na kamnech se nanosila voda od pumpy, aby se ohřála a nalila do necek, kde bylo nastrouhané mýdlo. Jednotlivé kusy prádla namočené v neckách se drhly na valše. Pěkně rukama jeden kus za druhým. Bílé prádlo se ještě vyvářelo v hrnci na kamnech. Vyždímané prádlo se v kbelících neslo k potoku a tam se kus po kuse ručně máchal v malé tůni, pro tento účel vytvořené. Běda, když člověku některý kus uplaval! Pak se muselo skočit do studeného potoka a rychle ho dohonit. Bílé prádlo se rozprostřelo na trávě a nechalo se na sluníčku vybělit. Občas se polévalo z kropicí konve, aby nebylo úplně suché. Samozřejmě prádlo usušené venku krásně vonělo, bylo to cítit zejména u žehlení. Žehlení bylo dost pracné, tehdy převládalo bavlněné prádlo i oblečení. Používaly se většinou dvě železné žehličky s oddělitelnou rukovětí. Jedna se nahřívala na kamnech, druhou se žehlilo. Když vychladla, navlékla se rukověť na tu z plotny. Péče o prádlo trvala skoro celý den. Docela chápu, že se tomu říkalo velké prádlo.

 valchaValcha, prací deska           pračkaruční pračka

 

Za trochu jiných podmínek právala moje babička někdy v padesátých letech minulého století. Žila ve velkém nájemním bytě na malém městě a součástí bytu byla i velká koupelna se kamennou vanou a nádrží na vodu, pod kterou se muselo zatopit, aby voda v ní byla teplá. Pokud se dobře pamatuji, dnem velkého prádla byl v rodině mé babičky pátek. Již den předem večer obsadilo špinavé prádlo vanu a zůstalo v ní pěkně namočené přes noc, aby se špína trochu odmočila. Babička v té době již měla k dispozici jednoduchou elektrickou pračku, která nahradila ruční drhnutí prádla na valše. Byla to vlastně dřevěná skřínka s otvíráním nahoře, ve které byl umístěn plechový buben s vrtulkou. Do bubnu pračky bylo třeba nanosit teplou vodu, ale po zapnutí se už vrtulka a proudící voda o vyprání prádla postarala. I tak zůstalo dost fyzické práce, kterou bylo kolem praní třeba vykonat.

Vyprané prádlo se ručně máchalo a ždímalo, většinou dvakrát. Některé prádlo se škrobilo (škrob na prádlo se tehdy vařil doma), na vybělení zažloutlého prádla se používala i tzv. šmolka. Sušilo se samozřejmě na šňůrách venku na dvoře, bílé prádlo se opět bělilo na trávníku. I moje babička měla na praní prádla vyhrazený celý den a bývalo pravidlem, že v den velkého prádla se omezilo vaření. Většinou bývala jen polévka, často krkonošské kyselo doplněné vařenými bramborami a míchaným vajíčkem.

  

pračkaPrimitivní elektrická pračka

Moji rodiče dostali v padesátých letech minulého století podnikový byt na sídlišti. V domě, kde bylo zhruba 60 bytů, byla v suterénu i společná (dnes by se řeklo komunitní) prádelna vybavená pračkou a odstředivkou, sušárna a mandl. Zpočátku maminka do prádelny prát chodívala, ale zájemců o jednu prádelnu bývalo příliš moc. A tak i jí vyrobil její tatínek domácí elektrickou pračku. V té době se již pračky prodávaly, ale cenově byly patrně pro moje rodiče nedostupné. A tak moje maminka dlouhá léta prala podobně jako její matka. Snad jen s tím rozdílem, že na prádlo neměla vyhrazený celý den, ale většinou jen půlden. Jako každá žena v té době chodila do práce. Práci jí usnadňovala možnost si prádlo vymandlovat. Zatímco ona měla na mandlu na starost velké kusy ložního prádla, my děti jsme na horký válec mandlu rovnaly kapesníky a utěrky. I moje maminka se v posledních dekádách života dočkala automatické pračky „tatramatky“ a nemohla si ji vynachválit.

Automatická pračka bylo to první, co jsme si s mým mužem kupovali do naší nové domácnosti. V době, kdy nebyly takové věci běžně k dostání, na ni stál můj muž celou noc frontu. Naše první automatka prala jako o život a vydržela nám asi 18 let. Jejím používáním u nás zanikl termín „velké prádlo“. Naše pračka uměla zvládnout najednou jen pět kilogramů prádla. Nejpracnější z celého procesu zůstalo žehlení. Zvykla jsem si žehlit prádlo v noci u televize, jsem ještě ze staré školy a na žehlení prádla si dávám záležet. I když beru na vědomí, že řada věcí se v dnešní už žehlit nemusí.

Dnes je automatická pračka a často i sušička samozřejmostí v převážné většině domácností. Nabídka je široká a každý si může vybrat podle svých možností a podmínek. Na trhu je k dispozici i nekonečná řada pracích přípravků různého původu, konzistence i ceny. Prý dokonce existují i vůně, které napodobují svěžest prádla sušeného na čerstvém vzduchu. Díky sušičkám odpadá věšení prádla, žehlí se opravdu jen to nejnutnější. Prostě praní prádla je dnes považováno za jednoduchou a nenáročnou činnost. Jen ta fyzička člověku někdy chybí, a tak musí občas vyrazit do fitka nebo posilovny. Nebo aspoň po svých do přírody.

 

Kdo by se chtěl dozvědět více o historii praní, může kliknout na tento odkaz: http://www.muzeum.svitavy.cz/stale-exp/historie-prani/historie/86-1/
Z těchto stránek byly použity i ilustrační obrázky valchy a staré pračky.

 

 

 

 

domácnost vzpomínky
Hodnocení:
(4.9 b. / 49 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helenka Vambleki
Krásné vzpomínání, vše jsem zažila a 16:57 - málem bych zapomněla, že jako novomanželka jsem bydlela tři roky v podnájmu, kde vůbec nebyla koupelna, jen jeden kohoutek se studenou vodou na chodbě, tak jsem taky nosila velké prádlo do prádelny, musela jsem mít na povlečení číslo vyšité. V roce 1977 jsme dostali byt na sídlišti, ale tehdy už se domy nevybavovaly prádelnami v domě, mezi domy byla pro celé sídliště velká společná prádelna a mandl za úplatu, menší pračka za 5Kč a velká až na 10kg prádla za 10Kč. Zájemců bylo hodně, objednával se přesný čas. První automatku jsem v roce 1978 koupila při třetím dítěti.
Soňa Prachfeldová
I u nás to takhle probíhalo. Prádelna, valcha, štumpr, prádlo na zahradě krásně bílé a voňavé. Na co si můžeme naříkat, že nestíháme? Díky za pokrok, naši předkové to neměli lehké v ničem.
Eva Mužíková
Vlado, vše bylo popsáno níže, opakovala bych se. Takže velké díky za vzpomínky i na mé dětství.
Hana Polednová
Vlaďko, mám s velkým prádlem úplně stejné zážitky. Totéž jsem zažívala u babičky, kde se nosila voda daleko ze studny a velké prádlo byla záležitost na celý den. A když byly děti malé, vyvařování plen na sporáku, žádnou automatickou pračku jsem neměla. Po nastěhování do paneláku praní ve společné prádelně pod střechou paneláku, byla tam i místnost máčírna a mandl. Ale všechno jsme s manželem stíhali a ještě jsme měli čas na děti. Dneska už je to brnkačka.
Lenka Kočandrlová
Tak valchu jsme doma měli a používali ještě kolem r. 1965,kdy si máma koupila poloautomatickou pračku WM 69 ,byla myslím z NDR.K tomu jsme nějakou dobu měli i šílenou ždímačku,nějaký takový hrnec s víkem,prádlo se tam muselo rovnoměrně motat - ale stejně to poskakovalo po koupelně na takových gumových přísavkách. V našem starém baráku byla jakože prádelna : kotel měděný,pod ním se muselo zatopit,vedle byly rozeschlé necky a nějaká police. Klacek na máchání.Voda se napustila z kohoutku nad kotlem,studená.Jak se to vypouštělo,už nevím,snad se musel kotel ručně kýblem vylít do kanálku uprostřed prádelny. Prádlo se mohlo věšet na půdě.Byla tam hlavně šílená špína, přítmí a obvykle zima.Nesmělo nic upadnout,to by se muselo vše znovu vyprat. Takže my jsme tehdy raději nosili ložní,ručníky,útěrky a košile do prádelny,na všem byly vyšity značky,my měli UR28.Tehdy to moc nestálo,vyzvedlo se to asi za týden, zabalené v papíru,pamatuji si,jak s bráchou vlečeme velkou tašku do a z prádelny.....Dnes je praní skoro zábava.....
Jana Jurečková
Moje máma má doma pračku per robot, už na ní nepere, ale stále stojí v chodbě, nevím proč. Sama si dávno koupila automatku.
Vladislava Dejmková
Děkuji všem, kteří si se mnou rádi zavzpomínali.
Hana Rypáčková
Taky jsem si zavzpomínala...To máchání v řece a bělení na trávníku...Na pleny posledního dítěte už byla těžko vydobytá Tatramatka, taky mi vydržela dlouho. První oprava byla gumový límec, kdy jsem ho spravila náplastí a zašitím. Opravář prý ještě neviděl sešívanou pračku..
Zdenka Jírová
Na všechno, co zde píšete, se pamatuji. Jsme asi stejně staré, tak máme podobné vzpomínky, včetně toho, že první elektrickou pračku vyrobil tatínek a byla dřevěná. Měla ale i ždímačku. Když jsem se vdala, prali jsme ještě na kombinované pračce ROMO, se ždímačkou. První automatickou pračku jsme si koupili, když jsem čekala své druhé dítě.
Marcela Pivcová
Paní Vlaďko, Vaše zajímavé vyprávění mi připomnělo, že jsme se sestrou zavzpomínaly, jak prala maminka v době našeho dětství. Babička měla dokonce i tu ruční pračku "houpačku". Doma jsme měli elektrickou pračku se ždímačkou někdy koncem padesátých let, zahrádka nebyla, prádlo se sušilo na půdě a nosilo do mandlu. Po přestěhování do JIžních Čech sice přibyla zahrada, ale trvalo hodně dlouhou dobu, než nám nainstalovali přívod vody ze studny do prádelny a přípojku elektřiny k pračce. Dodnes mám v pražské minigarsonce pračku s vrtulkou, která i po létech je funkční, a "automatku" máme teprve nyní na chalupě, asi dva roky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?