Ach ty zuby (díl 1.)

Vzhledem k tomu, že jsem byla včera po třech letech zase konečně u zubaře, nechtělo se mi do článku ani nahlédnout. Ale srdnatě jsem se poučila. Mám taky prý můstkový problém , i když stoliček. Protože mne nic nebolí, tak kontrola za rok. Kdybych to chtěla řešit, tak kořen stoličky bude na chirurgii vykuchán a nový zub za 9 000 Kč. Ale jsem ráda, že mám konečně péči. Zadarmo. Kamarádka jen vlezla k soukromníkovi bez pojišťoven a vstupní platila 1 500. A každá návštěva jde do tisíců.. Ten první covidový rok jich do penze šlo 5.

Dano, mé zuby by také vydaly na samostatný článek. Po mamince, která měla všechny svoje až do smrti, jsem je určitě nezdědila, a můžu být ráda, že ani po tatínkovi, který naopak díky parodontóze měl už ve 40 letech falešný chrup. Víc už to hodnotit raději nebudu.

No, zuby. Můj celoživotní problém, i když ne tak doslova, protože mi začaly růst až ve třech letech, což možná už byla část toho problému. Zatím zubaře mám, ale notně přesluhuje. Zachránil mi i zuby, se kterými by se dnes už nikdo nepáral. O každý jsem bojovala. A jeden špičák mi leží v dásni od dětství. Naštěstí jsem na jeho místě měla donedávna ten mléčný. Ale to je už o něčem jiném.

Tak se zuby už problémy nemám. Zůstalo mi jich jen pár.

To je tedy příběh, ach ti zubaři! Můj muž už taky nemá zuby v kondici, ale bylo mu řečeno, žádné trhání, jen ať pěkně samy vypadají :-)