Preferuji život v páru

Dobrý den, po 5o-ti letech jsem ovdověla. Byl to super život. Život jedině ve dvou, já teď nevím jak dál. Přeji Vám hodně hodně společných let.

Těch pár let, kdy jsem po smrti manžela zůstala sama, nebylo k zahození. Ale to mi bylo teprve kolem šedesáti. I když jsem to období zahájila infarktem, docela rychle jsem se s tím naučila žít a užívat si "svobody", dá-li se tak nazvat život v područí léků. Uzemnil mě úraz, který mě na dlouhé měsíce vyřadil z normálního fungování. Naštěstí se mě ujali mladí a pečovali o mě "jako o vlastní". Tělo nemohlo, ale mozek fungoval a já začala hledat spřízněnou duši. A protože kdo hledá, najde, mám o koho pečovat a je o mě pečováno. S článkem plně souhlasím, i když ve stáří je mnohem těžší najít. Když se zadaří, za ztrátu pomyslné svobody to stojí.

Samozřejmě bych raději dál žila v páru s milovaným člověkem , ale co nadělám....

Moc hezké, také si myslím, že je dobře, když člověk není na vše sám, ale dneska se to moc nenosí. A nebo se mi to jenom zdá?

Mít rád je to,oč tu běží.....

Moc hezky napsaný článek a mám na to úplně stejný názor. Manželovi se stal v době kdy dcerám bylo 9 a 10 let úraz, jehož následkem byl ČID a pár let na to ID. V době kdy už jsme neměli rodiče, v době kdy nám už nijak nemohli pomoci. Zůstali jsme na starost o dcery jen my "dva". Jednu zimu jsme si v té době zažádali i mimořádnou sociální podporu, než se vyřídily všechny formality ohledně důchodových dávek. Jen díky společným silám jsme s odřenýma ušima všechno zvládli i když byla spousta odříkání. Žádné výletování, žádné rekreace apod. Nakonec obě dcery vystudovaly střední školy a starší dokonce i VOŠ. Jedna je zdravotní sestrou, druhá vychovatelkou v družině. Lépe se nám začalo žít a hospodařit až si dcery začaly vydělávat. V březnu tu společnou káru budeme táhnout krásných 40 let a snad ji potáhneme ještě pár let a hlavně ji utáhneme.

Díky, napsal jste to moc hezky ♥. V roce 1967 - kdy jsem se vdávala - na jednom svatebním blahopřání byla tato slova: "Buď klidný tento život váš, buď jenom tichou písní, slavíkem v noci májové - bez bolu žalu tísní. Naše manželství skončilo po 35letech, kdy manžel těžce onemocněl a zemřel. V jeho průběhu byla jak radost, ale i častá bolest - ovšem byli jsme na to dva. A skutečně bylo zapotřebí nejvíce toho vzájemného porozumění a pomoci. Přeji vám oběma ze srdce hezký další život ve vzájemné pomoci a porozumění ♥