Adrenalin za dvacku

Tvrdá realita popsaná s humorem. Já vím cestující se asi tou jízdou moc nebaví, ale já jsem se pobavila královsky. A to jen díky Vašemu krásně napsanému článku. Je to jako čerstvý vítr.

Tak to bych z takového cestování byla vyřízená. Zlaté naše autobusy, které jezdí někdy poloprázdné, lze v pohodě i dýchat.

Opravdu adrenalinový zážitek. A veselý! Tedy pro mě, když jsem ho četla. Pro Vás, Věro, asi moc ne... Ale krásně jste ho popsala. :-)

Jezdím jen autobusem nebo vlakem a takové zážitky nemám. Většinou sedím sama na dvojsedadle, jen z Prahy bývá autobus plnější.

Ještě teď se chechtám, i když by se víc slušelo plakat. Podobný adrenalin jsme zažili před pár lety ve vlaku na Slovensku zadarmo. Bez vlastního snažení jsem dojela až do Tater přitisknuta k mladému muži, který mi strastiplnou cestu vestoje zpříjemnil spoustou zajímavých a užitečných informací. Ve vláčku mezi "Lomnicemi a Plesy" jsem sice seděla, ale s nějakou, naštěstí moc hodnou, holčičkou na klíně, jindy mi do ucha "cvrlikal" mírně podroušený starší pán, jak v mládí pracoval u nás na Moravě. Atd. ...

Trolejbus u nás nemáme, ale zato máme tramvaj č. 22 a tou jezdí davy turistů na Hrad, takže dojet bez úhony z centra domů bývá také pěkný zážitek, v zimě umocněný cestujícími bezdomovci :-)

Život je boj a v MHD obzvlášť. Když jsem dojížděla do práce, ráno jsem většinou seděla, ale odpoledne to býval boj a kolikrát jsem celých šedesát kilometrů zpátky domů visela na tyči nebo seděla s puberťáky jedoucími ze školy na schodech u prostředních dveří. Ale dneska už mi to přijde docela jako legrace, přežila jsem to a to je důležité, i když jsem občas měla pocit, že bych po vystoupení měla, jako v té povídce od Šimka a Grossmana, pokleknout a políbit s díky zem.

Už jsem dlouho MHD nejela, po přečtení článku uvažuji o změně a zkusím si jak u nás v Plzni trolejbusy fungují. Pěkné povídání a inspirace.

:-) Adrenalinové spění k pointě, při vás šlahne... :-)