Vynořila se z kuchyně s tácem jednohubek na posilněnou, chvíli postává a pak pronáší věty téměř osudové: „Tedy, pánové, vás když člověk poslouchá, nabývá dojmu, že ta naše krásná čeština je jazykem zločinecké spodiny. Vy snad naprosto neznáte slušná slova, jeden vulgarismus za druhým, řeknu vám, je to smutný zážitek. Že se nestydíte!“
Počumujeme po sobě jako vejři. Fakt je to tak zlý? Fakt jsme vulgární sprosťáci? Ano, Libuška je bývalá učitelka češtiny a literatury a má logicky ty nejvyšší nároky na kulturu slovního projevu. Ale mohla by pochopit, že my v tuhle chvíli jen hovoříme odborným mariášnickým jazykem. Každá profese má přece svůj vyjadřovací aparát. Například takovej instalatér, když vám opravuje havárii v bytě, taky neřekne „ve vaší vnitřní kanalizaci zřejmě došlo k poškození svislého odpadního potrubí,“ ale vyjádří to strohým konstatováním, že vám asi „prdla stoupačka“. Anebo řidič, kterého někdo právě riskantně předjel, taky netvrdí „hleďme, ten spoluúčastník silničního provozu mi provedl nesprávný předjížděcí manévr,“ ale zahuláká „ten idiot mi hodil myš!“. Slovníky to nazývají profesní slang a slouží to k tomu, aby si jedinci vykonávající totožnou činnost lépe porozuměli. To by přece měla Libuška respektovat! Jak by třeba vypadalo, kdyby mariášník před bitvou o červenou stovku se sedmou namísto tradičního „flek od prdele k pupku“ nahlásil „skvrna od análního otvoru ke krajině břišní“. Anebo kdyby triumfální výkřik po vítězné hře „jste v hajzlu, vy parchanti,“ nahradil výrokem „jste v toaletě, vy nemanželští potomci“.
Ale protože máme Libušku rádi a její feferonkové jednohubky přímo zbožňujeme, činíme po krátké poradě následující rozhodnutí: Budeme mluvit výhradně slušně! I v zápalu nesmiřitelného karetního boje zůstane naše verbální vyjadřování se kultivované, spisovné, prostě na úrovni! Ať má ta holka učitelská radost a ať naše rodná řeč nestrádá! Zahajuje to hned v následující hře Karel, když mu Milda vynese nevhodnou kartu: „Ty vývojově opožděný mládenče se sníženým výkonem šedé kůry mozkové, cožpak nevíš, žes mi tou žaludskou devítkou zbytečně trumfa vypudil?“ „A čehož jsem asi měl činiti, když mám karty na exkrement,“ brání se Milda, zatímco Václav jim s rozzářeným úsměvem radí: „Nedurděte se příliš a zanechte těch různic, švarní mládenci. Hlavně neopomeňte na mou stranu stolu přesunouti část svých mincí.“
A tak dál provozujeme bezvadnou českou karetní hru, pijeme lahodný moravský ryzlink, pojídáme skvělé Libuščiny jednohubky. Ale hlavně… krásně hovoříme! Už žádné nadávky, sprosťárny, vulgární mariášnické průpovídky. Václavovým obývákem zvoní rolničky krásné, spisovné kultivované češtiny. Kdyby sem teď čirou náhodou vstoupil někdo z národních buditelů z 18. a první půlky 19. století – třeba Dobrovský, Jungmann či Palacký – určitě by si pochrochtával blahem.
Jenže nevstupuje nikdo z těchto vašnostů, nýbrž současná česká buditelka Libuška. Přináší druhou várku jednohubek zrovna v okamžiku, kdy Venca deklamuje: „Dovoluji si sděliti vám, fešní junáci, že vás hodlám pokořiti hrou v barvě zelené“ a Milda mu odpovídá: „Jistě nebudeš zarmoucen, druhu můj rozmilý, když na toto tvé snažení dám skvrnu velikosti tučného vepře. A Karel dodává: Nezbývá mi než mlčeti k vašemu debatování, neb v kartě mám pouhý střevní plyn.“
Teď je ovšem poněkud zaražená Líba. Že by z čirého potěšení, jak rychle jsme zareagovali na její kritiku? Asi nečekala, že nás tak perfektně zkultivuje a učiní z nás tak kvalitní reprezentanty půvabu českého jazyka. Ale je to jinak. Opět chvíli posouchá a pak naštvaně říká: „Vy jste normální cvoci, trotlové, pošuci a tajtrdlíci. Mohla jsem tušít, že z toho zase vyrobíte nějakej pošahanej nablblej tyjátr. Mizí ve dveřích kuchyně a zřejmě už ani neslyší Václavova slova: „Ale, ženo má milovaná, proč díš jeden vulgarismus za druhým a dokonce i germanismů užíváš? Což neznáš žádných slušných českých slov?“
