Poslední večeře Páně (1. díl dvoudílného příběhu)
Ilustrační foto: Pixabay

Poslední večeře Páně (1. díl dvoudílného příběhu)

31. 3. 2024

Obloha sobotního odpoledne byla nabitá sněhem, který měl podle předpovědi padat i po obědě. Jerrymu nezáleželo na počasí, když jel se svým umdlévajícím náklaďákem rychlostí třicet mil za hodinu přes Bed-Stuy do kostela na Van Buren Street. Ano, do kostela! Vždycky jsem dostal tik, když mi to řekl. Představoval jsem si, že budeme instalovat nové vitráže do novogotického okna nebo velká zrcadla v sakristii. Byla to dobrá a delikátní práce, a kdykoli byl Jerry požádán, aby ji zkompletoval, můj den zazářil. Rád jsem chodil na místa adorace bez ohledu, jestli to byl kostel nebo synagoga. Byly to zhmotněné otisky prstů minulosti, které odhalovaly historii Brooklynu a jejích obyvatel, prozrazovaly zapomenutá fakta o jejich původu, útrapách a nadějích.

Navzdory mnoha renovacím a míře poškození vnitřních i venkovních prostor, kterými tato místa obvykle procházela, si stále uchovávala mnoho vzpomínek na generace přistěhovalců a osadníků, kteří z nich učinili důležitou součást svého nového domova. Příchod do místního kostela nebo synagogy tedy znamenal setkání s osudy lidí, kteří v této oblasti žili během posledních dvou století. Umožnilo mi to vnímat atmosféru jejich zápasů a pochopit z blízka jejich naděje a obavy. Tyto návštěvy mě vždy nakoply k činu studovat historii Brooklynu podrobněji. Transportovaly mě ve stroji času do minulosti, abych zakusil jak rozdílně tehdy vypadala. A to vzrušení jsem miloval.

Seděl jsem v náklaďáku a nemyslel na nic jiného než na naši další práci. Brzy mě omrzelo poslouchat rachot kovového nářadí uvnitř auta, které poskakovalo po hrbolech silnice. Znervózňovalo mě to. Metalový hluk mě řezal do uší a kazilo mi radost. A abych se cítil ještě mizerněji, sanitka za námi si prorážela cestu ucpanou ulicí. Siréna varovně  kvílela a agresivně odháněla řidiče. Jerry zpomalil, stáhl Mercedes na kraj silnice a nechal ji projet. Už jsem ten hluk nevydržel.

„Nechtěl bys poslouchat nějakou hudbu?” zeptal jsem se ho. Beze slova natáhl ruku a v rádiu stiskl tlačítko ON. Žádná hudba se neozvala, místo toho jsme slyšeli hlas komentátora jak čte na WNYC nejnovější zprávy. Co jsme zaslechli, nás uzemnilo v sedačkách.

„Mentálně postižený bílý mladý muž byl včera večer v Chicagu svázán a mučen čtyřmi Afroameričany, třema muži a jednou ženou. Třem ze čtyř útočníků bylo osmnáct a jednomu dvacet čtyři. Oběť drželi dvacet čtyři hodin v zajetí, protože byl příznivcem Donalda Trumpa. Záběry z činu zachytil jeden z nich na platformě Facebook Live a byly hrány pro zábavu a pobavení jejich kamarádů. Oběť byla opakovaně bita, řezána nožem a poplivávána. V jednu chvíli ho nutili pít toaletní vodu přímo z komody. Z pořízené nahrávky je slyšet, jak hlavní útočník křičí na svázaného muže: Do prdele s Donaldem Trumpem! a Do prdele s bělochama! Ti čtyři delikventi byli odvezeni do vězení a chicagská policie zvažuje obvinění trestného činu z nenávisti.“

„Ježíši Kriste! Osvoboď nás od zlého,“ zašeptal jsem, zděšen tou zprávou. Jerry pevně držel volant a vrhl na mě zběžný pohled ale neřekl nic. Jeho city se na jeho kamenné tváři neprojevily a jen stěží jsem dokázal odhadnout, co si o zločinu myslí. Měl sevřené rty a očima klouzal po silnici mezi předním sklem a semafory.

„Tady je ten dům,” řekl po chvíli lhostejně, ukázal prstem do vzduchu a stáhl auto k chodníku.

Moje oči sledovaly směr jeho prstu a narazily do masivní budovy z cihel. Na zeď byl přibit nápis, na kterém bylo velkými písmeny vytištěno pět slov: Baptistická církev poslední večeře Páně. Kostel seděl na rohu v majestátní poloze a jeho elegance a důstojnost zastiňovaly sousední domy. Vypadaly vedle kostela jako zastřené přístřešky v chudinské čtvrti. Decentnost a jednoduchost architektonického stylu stavby mě zasáhla. Přední stěnu lemovala dvojice bočních věží, ve kterých byly nainstalovány masivní dřevěné dveře. Z chodníku vedlo k vratům kostela schodiště, na kterém sedělo několik mladíků navzdory chladnému počasí. Pět vysokých úzkých oken rozdělovalo prostor mezi dvěma věžemi jako pět prstů natažených k obrovskému půlkruhu zavěšenému pod sedlovou střechou. Z konců půlkruhu vycházely do bočních věží dvě krátké římsy a kreslily tvar řeckého písmene omega. Dlouhé tělo kostela vypadalo jako odpočívající lvice spokojená po lovu antilop. Šest oken na každé straně, vyšších než stojící muž a širších než jeho natažené paže, odkazovalo na dvanáct biblických patriarchů, dvanáct izraelských kmenů a dvanáct Ježíšových apoštolů. Fasáda na všech stěnách celkově chátrala, přesto to přispělo ke kouzlu budovy a jejímu stáří. Cítil jsem, jak stroj času v mém mozku zapaluje svůj motor.

„Jaká krása!” zašeptal jsem rozrušen tím pohledem.

„Kdo, ti černí na těch schodech?” řekl trpce.

Podíval jsem se na mladíky rozvalených na schodech. „No, I mean the church.”

„No, I miin the charch,” zopakoval po mně ze slovanským přízvukem. „To není kostel, frojnd. Nikdy to nebyl kostel a nikdy to nebude  žádnej zatracenej kostel.”

Nechápal jsem, proč byl najednou tak mrzutý. „O čem to proboha mluvíš? Jen si přečti nápis na té zdi tamhle!”

Zhluboka se nadechl. „Dobře, dovol, abych tě poučil, profesore. Tento dům byl původně postavenej jako shul. Víš, co je shul, žejo? Synagoga. Židovská modlitebna a studovna. Nevím přesně, kdy ji postavili, ale hádám asi před sto lety.”

„A ty si to pamatuješ,“ přerušil jsem ho.

Všiml si mé ironie a jeho hlas ztvrdl. „Ne, to si nepamatuju, ale můj táta sem chodil na šábes. Padesát let žilo v této čtvrti mnoho ukrajinskejch Židů než se sem přestěhovali černí. Asi pět nebo sedm let po válce se židovská kongregace scvrkla natolik, že už nemohli sestavit minjan a synagogu prodali.“

„Křesťanům.”

„Jo.”

„Už jsme doma.”

„Už jsme doma kde?” zavrčel. „Už tu nejsou žádní křesťani. Co se stalo Židům před šedesáti lety, stalo se nyní i baptistům. Odstěhovali se, vymřeli, mladí se nestarali o náboženství, tak prodali tenhle vzácnej dům realitním kancelářím a naplnili si kapsy. Dům je kaput. Mrtvej. Bude se bourat. Za pár měsíců tady uvidíš staveniště a k nebi stoupající bytový komplex pro nový uprchlíky. A nikdo se nikdy nedozví, že to byla shul mýho otce. Kdykoliv pojedu kolem, nikdy ten dům nikomu neukážu a neřeknu: Podívej, tohle byla modlitebna mojeho táty, když utekl před bolševiky. Tady našel svou ochranu, přátele a sílu. Zde se modlil k Bohu, aby mu pomohl žít, přežít a dělat byznys. Už to nikdy nebudu s nikým sdílet. Nikdy. Budova zmizí a vzpomínka na ni taky.”

Najednou jsem pochopil, proč Jerry tak tvrdošíjně odmítal přiznat, že je to kostel. Demolice byla druhou smrtí jeho otce. Poté, co zemřel, Jerry stále žil ve stejné čtvrti, ve které jeho táta dělal skláře téměř čtyřicet let, jezdil náklaďákem po stejných ulicích a obsluhoval stejné zákazníky nebo jejich děti. Bed-Stuy byla svědkem nekonečných změn a vzpomínky na místa, lidi a příběhy, které jim daly život, se vypařovaly jako metanol rozlitý na plotně sporáku.

„Omlouvám se ti,” řekl jsem.

„Není to tvoje chyba, tak se neomlouvej,” řekl lakonicky. „Pojďme dovnitř, Jane. Chtěj po nás, abysme tam rozebrali nějakej vzácnej barevnej skleněnej portál a převezli ho na jiný místo.”

Jerry vytáhl z brašny velký šroubovák a zamířil ven. Zamkli jsme náklaďák a přesunuli se ke kostelu. Když jsme se přiblížili ke schodišti, mladíci rozvalení na schodech na nás zírali s nespoutanou nenávistí. Nechápal jsem proč. Nosili jsme džínové pracovní kalhoty a nevypadali jsme ani jako policajti a ani jako svědkové Jehovovi, kteří je přicházejí proselytizovat. Co jim tedy bylo? Nebo s námi? Skupina pěti mladých mužů, tři z nich byli ve věku středoškolských teenagerů a další dva o pět nebo osm let starší, sledovala každý náš krok. V rukou jednoho z dospívajících se v denním světle třpytila plochá láhev ginu. Když nás uviděli, odplivli si na schodiště, dali si loka a podali láhev kámošovi. Všech pět kouřilo marjánku. Nosili džíny volně svázaných na bocích a roztrhané u kolen, levné zimní bundy navlečené přes šedé mikiny s kapucí a tenisky. Na huňaté hlavě jednoho z mladíků seděla červená čepice s bílým potiskem F*** DJT. Pohlédl na nás a jeho horní ret se opovržlivě zkroutil. Stáli jsme u jejich nohou a očekávali, že ustoupí stranou a nechali nás projít. Nikdo z nich se ani nepohnul.

„Promiňte,” oslovil je Jerry, „dovolili byste nám vstoupit do kostela?” Mladíci si vyměnili pohledy, ale nepohnuli se ani o palec. Jerry zvýšil hlas a znovu je oslovil. „Promiňte, mohli byste uhnout stranou a nechat nás projít? Máme tady práci. Jinak budeme muset projít mezi vámi a mohlo by vás to bolet.“ Z kapsy kalhot vytáhl velký šroubovák a několikrát s ním zamával ve vzduchu. Efekt gesta zafungoval téměř okamžitě.

Jeden z náctiletých se obrátil ke svému kamarádovi s červenou čepicí, který mohl být kápo celé grupy. „Co říká ten madrfaka?”

„Chce, abys pohnul zadkem, niga. Slyšels přece toho bastarda?” zamručel.

„A sakra! Fuck ‘em all,“ řekl mladík a podíval se na Jerryho šroubovák. Pak spatřil jeho tvrdnoucí obličej, svalnaté tělo obtočené koženým pásem a zaťaté pěsti. Mladík si uvědomil, že Jerry by neváhal udělat, co právě řekl. Pomalu zvedl záda s pomocí loktů a odsunul jednu nohu stranou. Průchod pro dva nebyl dost široký, takže jsme se protlačili kolem jejich těl jeden po druhém.

Když jsme dosáhli horní podesty, Jerry se ke mně otočil. „Tak tihle pásci jsou budoucnost Ameriky, Jane. Není to alarmující?”

„To je.”

„A v mnoha ohledech smutný.” Záměrně mluvil nahlas, aby slyšeli, co říká. „Když tohle vidí slušný lidi,” otočil tvář k mladíkům na schodech, aby bylo jasné, koho má na mysli, „kteří se rozhodli žít, vychovávat děti a pracovat v týhle čtvrti, kde se podobný scény staly každodenní realitou a noční můrou, divíš se snad, že chtějí v Bílém domě mít někoho silnýho, kdo slíbil, že udělá Ameriku bezpečnou, silnou a znovu skvělou?” Jerry nečekal na mou odpověď, popadl rukojeť vrat a stiskl ji. Zámek cvakl a dveře se otevřely. Vstoupili jsme.

Kostel uvnitř byl jedna obrovská hromada nepořádku. Na podlaze ležely velké kusy omítky, které se odloupaly ze stropu, rozdrcené těžkýma botama na šedý prach. Stopy vody prosakující skrz křivé okenní zárubně vytvořily chaotickou mapu zakřivených vrásek na stěnách. Plesnivý, mokrý koberec na chátrajících parketách páchl zatuchlou močí v hlavní lodi nacpané starými dubovými lavicemi. Stáli čelem k vyvýšenému pódiu vpředu, k místu, kde Jerryho táta před sedmdesáti lety pozoroval místního rabína jak o šabatu a svátcích otevírá archu pro Tóru a odvíjí svitky Proroků a Spisů. Archu odstranili baptisté a na stěnu nad jevištěm pověsili obraz Poslední večeře Páně v obrovské velikosti zasazené do zarámované lunety. Když jsem obraz zahlédl, zaječel jsem vzrušením a běžel jsem si ho prohlédnout zblízka. Nebyl namalován na stěně jak se z dálky zdálo, ale na čtyřech obrovských skleněných tabulích, které byly sestaveny do jedné ucelené kompozice. Scéna byla jakousi naivní interpretací mistrovského díla Leonarda Da Vinciho a byla v mnoha ohledech jedinečná. Snažil jsem se představit si, co by řekl Leonardo, kdyby stál po mém boku. Potěšila by ho kopie, pobavila by ho, nebo podráždila? Prvky, díky kterým byl Leonardův obraz nesmrtelný—matematická symbolika, psychologická složitost a dramatické zaměření—byly v této interpretaci skromné. Apoštolové nevypadali jako sofistikovaní římští občané, ale spíše jako španělští vesničané ze severu. Leonardova renesanční estetika zdůrazňující individuální prožitek postav sedících s Ježíšem na obou stranách stolu byla v kopii utlumena. Apoštolové měli být zděšeni, když slyšeli Ježíše říkat, že jeden z nich ho zradí. Místo toho se dramatická atmosféra zrady proměnila ve veselé povídání sousedů, v jakousi odpolední siestu či happy hour. Jakoby malíř obrazu položil dvanácti dotyčným učedníkům jedinou otázku – jestli mají dostatek chleba a vína, aby utišili svůj hlad.

 

 (2. díl dvoudílného příběhu příště)

 

 

 

 

povídka
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Paní Řeřichová to napsala velmi výstižně. Také mě vaše články zaujaly. Mají nejen hlavu, ale i patu. A všechno mezi tím nutí k zamyšlení. Díky.
Blanka Lazarová
Pane Sýkoro, líbí se mi vaše články. Děkuji.
Jaroslav E. Sýkora
Paní Řeřichova, Váš obdiv mě dojímá. Nechce se zkamarádit? Teda přes FB.
Daniela Řeřichová
Pane Sýkoro, ráda se budu opakovat, že Vaše novely mají působivou myšlenkovou i formální strukturu. Vždy v nich nacházím napětí, tajemno a detaily, které je činí autentickými. A také obdivuji Vaše klasické vzdělání, které je velmi decentně propojeno s jednotlivými příběhy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?