Ferda a duhový most

Loučit se se svým zvířecím přítelem je stejně smutné, jako se loučit s každý členem rodiny nebo s přítelem. zažila jsem to několikrát jen s tím, že to byly kočičky nebo kocouři. S posledním kocourem Baruškou jsem se loučila velmi těžce. Byl na ulici a později v útulku celý svůj kocouří život, já se ho ujala v jeho asi 10 letech a měla jsem ho 5 lez, než odešel do kočičího nebe. Byla jsem s ním do jeho poslední chvilky a je pochován na zahradě .Před časem jsem o něm psala článek. Byl moc milý. Dovedu proto pochopit váš smutek .

Děvčata, neplakejte. Ferdys byl moje sluníčko, je pro mne nenahraditelný. Pořád ho vidím kolem sebe, dnes jsem přes okno nahlížela, co to tam ten pes vyvádí, měla jsem pocit, že starého pána vidím běžet. Asi vítr nebo co. Ale vím, že si užil svůj psí život, neumíral v bolestech ani opuštěný a sám. Navíc ho docela úspěšně začínají nahrazovat ty naše mouraté potvůrky. Ještě v neděli se mi pod nohama motal pes, od včerejškajsem asi už čtyřikrát zakopla o Miu. Na rozdíl od Ferdy ona vždycky tak zaječí, že mne málem klepne. Fujtajbl micka jedna rozmazlená. Ale naše.

Krásný článek, dojemný, stojí za to se k němu vrátit, slzám se ubránit nelze, protože kromě Ferdy vidíme i svoje zvířátka, která tam s ním běhají, viď Matěji i Ajdo. A mají se dobře.

Libuško, chápu. Já jsem už dva a půl roku bez Nelinky a často se mně stane, že se ohlédnu na gauč vedle sebe, jestli tam spí. Je to smutné loučení, ale takový je i život se zvířátky.

Bulím tu. Poznala jsem Ferdu, když jsme byly u Libušky s Evou Baluchovou...a ta už tam taky na Ferdu čekala.

Moc krásné a dojemné čtení..., bez slz se neobejde. Máte můj obdiv.

Velmi dojemný článek. Díky.

Díky vám všem ještě jednou za krásné komentáře. Jsem za ně moc ráda, nečekala jsem takový ohlas. Jak jsem už psala dříve, do článku o Ferdovi jsem se pustila proto, že jsem se s ním chtěla nějak rozloučit. Vypsat se ze smutku nad jeho ztrátou. Byl se mnou v posledních třinácti letech u všech radostí i smutků, po odchodu Františka byl v mém životě prostě nenahraditelný. Jenže takový je život. Žádný jiný pejsek mi ho nahradit ale nemůže.

Moc dojemné...

Zcela nečekaně jsem i já byla tvým článkem dohnána k slzám. Protože věřím na "před" i "po", nejsou to slzy smutku, ale spíš obdivu, jak hezky ses se svým psím kamarádem rozloučila.