Pamatuju, že bratr Honza se tenkrát zeptal, jak se teda pozná relativní a absolutní naštvání, načež se nám dostalo velmi přesného objasnění: „Dokud jsem naštvanej jen relativně, dostáváte pár facek, případně řemenem přes zadek, kdežto až se naštvu absolutně, odvedu vás někam do hlubokýho lesa a tam vás i s rodnejma listama zakopu hluboko do země.“ Jojo, byl to náš zlatej tatínek, vždycky nám všechno pěkně absolutně vysvětlil. Vzpomínám, že jsme tenkrát s bráchou dokonce vážně zauvažovali, jestli by z preventivních důvodů nebylo vhodné ukrást z kůlny krumpáč, rýč a lopatu a hodit to do rybníka za vsí. Jenže jsme nakonec usoudili, že by to byla záchrana jen relativní, protože táta by si veškerý potřebný nářadí v pohodě mohl vypůjčit od souseda Havlíčka.
Obecný princip relativity se mi jednou v hospodě snažil svérázným způsobem ozřejmit značně podroušený kamarád Aleš: „To máš tak. Představ si, že ty mi strčíš nos do řiti, že jo. No a tím vznikne absolutní situace, že ty máš nos v řiti a já taky mám nos v řiti, že jo. Jenže, milej chlapče, já jsem na tom relativně líp, že jo. Chápeš to?“ Pokud si vzpomínám, chápal jsem tenkrát spíš to, že jestli Aleš hodně rychle nepřestane tak strašně chlastat, relativně mlád skončí v absolutní zdravotní řiti.
Problematika relativity našeho věku, tedy času, v němž se právě nacházíme, je hodně zajímavá. Před nedávnem jsem to zažil na gympláckém abiturientském srazu. Absolutním pohledem vzato se tam sešlo pětadvacet stejnorodých víc než sedmdesátiletých bab a dědků, ale z hlediska relativního se to jevilo úplně jinak. Zatímco v jednom koutě si tři exspolužáci vyměňovali své zkušenosti s projímadly a prášky na pálení žáhy, o kousek dál se Peťan s Bedřichem právě ohnivě pohádali, jestli Aprilia Tuareg je lepší motorka než Harley-Davidson Sportster. Zatímco támhle se Milada Lídě a Jarče starostlivě svěřuje, že její vnučka Terezka si pořád okusuje nehtíčky a nedaří se jí to odnaučit, Majda s Alenou si vedle rozchechtaně špitají o dovolenkových zážitcích s chlípnými dědky na plážích v Chorvatsku. U jednoho stolu se melancholicky vzpomíná na zasněžené vánoce v dobách našeho dětství, u druhého se Zbyněk, Láďa, Oťas a Marcela domlouvají na tom, že by si mohli v létě půjčit lodě a zase vyrazit na tejden na vodu jako v devětašedesátým. „Ale tentokrát si radši vezmeme raft a pojedeme něco relativně klidnýho, třeba Berounku,“ připomíná moudrá Marcelka skutečnost, že teda už vlečeme na hřbetech těch slušných pár křížků.
Se skleničkou Rulandy v ruce bloumám mezi skupinkami bývalých spolužáků a inhaluju atmosféru okamžiku. No jasně, všichni tady máme v občankách vepsáno datum narození z poloviny minulého století, každýho z nás něco bolí, každej z nás je řádně životem otřískanej kus. To je neměnné absolutno. Ale souběžné relativno tkví v tom, že každej se svým „právě teď“ zachází jinak. Já osobně moc neuznávám takový ty průpovídky, že člověk je tak starý, jak se cítí, nebo kecičky o Osudu předem vepsaném do hvězd. Spíš si myslím, že čas každého člověka má svou povahu. Prostě se narodíš a s tebou se zároveň narodí i tvůj čas. A zatímco ty ještě v klídku čůráš a kadíš do plenek, on už ti zvídavě krouží kolem postýlky, pozorně tě sleduje a říká si: „Bezva, tak tady mám svýho doživotního páníčka/paničku, to jsem zvědavej, jak to spolu zmákneme.“ A protože je chytrej a rychle pozná všechny tvé mentální, morální i fyzické dispozice, přizpůsobí tomu i svou náturu. Takže něčí čas je hrdý bojovník, něčí trochu ztřeštěnej cholerik, něčí nedůvěřivej váhavec, něčí dobrotivej strejda, něčí nafoukanej samolibej vejtaha, něčí třeba rozchechtanej tajtrdlík a tak dál. Samozřejmě jsou možné i kombinace – může existovat například čas cholerickej dobrák, čas váhavej tajtrdlík a podobně.
Domnívám se, že povaze svýho času nikdo neuteče a nikdo ji neošálí, stejně jako neuteče a neošálí svou vlastní povahu. Někdo prostě v sedmdesáti seriózně řeší projímadla, někdo kvalitu motorek, někdo okusování nehtíčků vnučky Terezky, někdo sjíždění Berounky na raftu. A to je správné, všechny tyhle činnosti jsou přece stejně důležité.
