Člověk míní, život mění: Dva roky navíc

Hezky napsáno. Co člověk, to osud. Kdo nezkusil, neví, jaké to je, když se vám rodič před očima ztrácí a mění, jemně řečeno "v malé dítě". Jako nemáme návod na dítě, nemáme návod na "odcházení". Je to smutné a vysilující. Na druhou stranu, co tě nezabije, to tě posílí.

:-) Ušlechtilost není dílem jejích obdivovatelů... :-)

Moc se mi tento příběh líbil. Není mnoho takových. Sama jsem několik let pečovala o maminku a nebylo to lehké, její potíže byly spíš psychického rázu. Zemřela ale v klidu ve spánku.

Rozumím strachu, o kterém se tu píše. Je to dramatický příběh, žádná selanka.

Píšu sem za moji 85 letou mamku. Zdravotníci ji před rokem sice zachránili život ale ne zdravi. Je odkázaná na péči bez naděje na zlepšení a největší její starost je, že se cítí jako zavazadlo a největší strach je, že se přihodí něco někomu z nás kdo o ni pečujeme. Nedá si vymluvit, že pečujeme samozřejmě. Mamka hlasuje za euthanasii i když myslím, že to není to, co co by chtěla. Že je to spíš asistovaný odchod. Myslím, resp. vím, že by chtěla odejít v klidu a míru ve spánku. Děláme pro to co se dá ale bojim se, že se to nepodaří. Díky za náš systém který pomáhá pečujícím a taky fungující charity, půjčovny pomůcek, příspěvků apod. Ovšem po téhle zkušenosti budu nosit škapuliř s cyankaliovou kapslí. Protože psychické bolesti nejsou vidět jako ty fyzické. Těžko můžete někomu říkat, že má mít radost jen proto, že je. Správně je napsáno níže - každý není stavěny na hrdinství a říká se , že stáří není pro sraby. Bude to pravda. Jsme jako rodina ateisté, takže boží věci nám nic neříkají.

Pro paní Evu Mužíkovou: I pro nás byly chvíle, kdy nám bylo moc věcí na obtíž. Jsme vděční za to, že jsme to zvládli. Pro paní Hanu Sojkovou - názor Vaší maminky jako ležícícho pacienta bude jistě zajímavý. Chodím jako dobrovolník do domova seniorů a mohu říct, že co člověk, to jiné prožívání. Často vidím na postelích úžasné osobnosti i přes jejich nemohoucnost. Každý nemusí být stavěný na hrdinství ani na šťastné prožívání tohoto období a vnímám, že když se to podaří, je to veliký dar, proto jsem článek napsala. Děkuji všem za ohlasy.

Silný příběh. Děkuji za sdílení.

Většinou jsou zde příběhy úplně jiného rázu. Tento by si měli přéčíst ti, kterým je péče o starého nemohouciho člověka na obtíž. Je dobře, že jste se s námi o ten Váš podělila.

Dobře napsané a je dobře, že jsou na světě ještě hodné děti. Sama jsem si tím prošla, byla jsem mladší, naštěstí jsme to jako rodina zvládli. Ale něco mi zůstalo a to je strach, toho se už nezbavím. Přeji ještě hodně takhle hezkých příběhů. :-)

Moc hezký článek ze života. Přečetla jsem téměř na jedno nadechnutí. Dědeček Vaši rodinku sleduje se shora a snad i drží ochrannou ruku, aby i nadále rodinné vztahy byly stále dobré a nic je nezkazilo. Opravdu moc hezké počteníčko.